Arabské jaro roku 2011 v Magrebu a protivládní demonstrace v Iránu a poté v Sýrii, Jemenu, Bahreinu a dalších zemích Středního východu, silně krvavě potlačované, představovaly politickou porážku hnutí qaedista, zastoupeného vůdcem Usámem bin Ládinem, který byl mezitím vypátrán v Pakistánu a zabit během přepadení speciálních jednotek USA ve svém úkrytu. 11. září 2001 představovalo hluboký zlom ve vztazích mezi Západem a islámským světem, založený na zhoršení vzájemné nedůvěry. Na jedné straně jsou západní země v obležení džihadistických teroristů (po New Yorku byl stejným osudem poznamenán Londýn a Madrid), jejich populace je stále vzdálenější potřebám imigrantů a je poznamenaná silným růstem xenofobních sil. Na druhé straně je americká válka v Afghanistánu, ale především ta v Iráku, výrazné cítění protiamerické, protiizraelské a obecně protivýchodní mezi araby a muslimy Středního východu, kteří jsou stále blíž k pozicím Hamásu na palestinském území a k Hizballáhu v Libanonu, k čemuž se přidává převzatí moci ze strany extremistů v Iráku spolu s Ahmadinežadem, který se zbavuje vnitřní opozice a tím potlačuje nesouhlas Zeleného hnutí a zvyšuje napětí a provokace proti USA a Izraeli k opakovanému popírání holocaustu.
Umírněné islámské hnutí získalo málo prostoru k tomu, aby dalo najevo své vlastní názory a aby předalo poselství dialogu a naslouchání, aby zapojilo nerozhodné a zmatené občany, ohromené extremistickou ideologickou šeptandou, zatímco populace zasažené terorismem byly jen málo ochotné rozlišovat a hloubkově analyzovat, a tím pádem následně prohlubovaly vyjeté koleje své uzavřenosti.
Džihád byl tvrdě zastaven na naléhání mladých, kteří se tak měli oprostit od utlačování autoritářských režimů a potvrdit svou touhu po budoucnosti, svobodě a blahobytu pro všechny. V tomto hrála enormní roli globalizace se svou technologickou revolucí komunikačních prostředků, která umožnila svobodnou konfrontaci na poli myšlenek a svobodných úřadů a respektování lidských práv, i když trvalý následek takovýchto procesů je zřejmý a nová extremistická pokušení stále číhají. Letecké útoky na Dvojčata, sebevražední atentátníci v ulicích Tel Avivu, útoky Tamilských tygrů na Srí Lance, útoky příslušníků IRA na protestantské civilisty v Severním Irsku či atentáty organizace ETA v Baskicku - to jsou některé činy na ukázku rozšíření terorismu v různých situacích po celém světě. Ukazují na společného jmenovatele pro ty, jež se rozhodnou pro násilí jako formu politického boje a nebojí se do trestně-politického projektu s ideologickým základem zapojit i nevinné oběti. Vyšším cílem je porážka nepřítele, morálně ospravedlněná krutostí protivníka (stát, který utlačuje, okupační armáda, která mučí, paramilitantní skupiny, které zabíjejí).
Síla ideologie je i v její slabosti: rozpoznání nepřítele, proti kterému je třeba bojovat všemi prostředky, umožňuje povolat do války mnoho dobrovolníků a učinit z nich bytosti necitelné vůči základním lidským hodnotám, ovšem na konci se platí účet - netvoří se budoucnost celého lidství, směřuje se k zarputilé obraně, ztrácí se kontakt s realitou a nevyhnutelně se tak méně pozornosti soustřeďuje na prvotní cíl, který byl sledován během počátečního vzestupu.
Ideologie a násilí jsou dvě strany téže mince, o čemž ve 20. století podal to nejhorší svědectví totalitarismus, inkunábule těch nejkrutějších zločinů proti lidskosti. V novém století je třeba zavrhnout nové zkratky renovovaných fundamentalistických hnutí a poskytnout tak mladým pozitivní příklady těch, kteří se nenechali zapojit sirénami a falešnými šiřiteli „absolutního dobra“, na jehož oltáři je obětován základní lidský princip: důstojnost a úcta k životu.
Jedinou obranou proti stále předkládaným radikálním ideologiím je požadovat větší svobodu a demokracii pro všechny, a to kdekoliv, což je ovšem spojeno s osobní odpovědností, schopností mít vlastní myšlenky a pevnou mysl. Jedině tak bude možné stále dohromady naslouchat hlasu svědomí i rozumu, aniž bychom byli oslepeni millenaristickými sliby a falešnými mýty oproštěnými od reality.
Pokud má být budoucnost v rukou nových generací, pak je svědectví Spravedlivých, schopných postavit se proti pronásledování a jakémukoliv typu násilí, jediným prostředkem, který může zaručit uchování lidských hodnot z minulosti do současnosti.
