Gariwo: Zahrada Spravedlivých GariwoNetwork

Gariwo | Hledat na tomto webu:

Nový evropský džihádismus

Mezi strachem a chybějící politickou utopií

Kdo jsou a co chtějí ti mladí lidé, kteří se rozhodli pro terorismus? V posledních letech se to snažily zjistit knihy, konference i setkávání – zejména po útocích v Paříži a Bruselu – ve snaze osvětlit mnoho aspektů nového evropského džihádismu.

Téma bylo také ohniskem debaty mezi francouzsko-íránským sociologem Farhadem Khosrokhavarem, profesorem Olivierem Royem a profesorem sociologie terorismu na Luiss Alessandem Orsinim, kterou na festivalu Internazionale v Ferraře moderoval novinář Corrado Formigli.

Fascinace a duchovní krize. Kdo se rozhodne pro terorismus?

Podle definice je terorismus založen na strachu. Nicméně se zdá, že ne všichni mladí Evropané se bojí, naopak jsou jím fascinováni a rozhodnou se přidat se k Daesh nebo jiným teroristickým skupinám, uvedl Formigli.

Proč si však mladí lidé vybírají tuto cestu? Vnímání tohoto jevu nemůže být založeno pouze na ekonomických úvahách.

Na tomto se shodují Roy a Khosrokhavar. Už nejde jen o mladé lidi z předměstí, na okraji společnosti. Určitě zde najdeme psychologicky křehké jedince, například atentátníka z Nice, ale v džihádistických skupinách jsou i ženy, mládež, konvertité (20 až 30 %) a mládež střední třídy pocházející z normálních rodin.

Terorismus tedy není frustrací banlieue a muslimů: stačí si vzpomenout na protesty v banlieue v roce 2005, který neměly s islámem nic společného, šlo jen o hnutí proti segregaci.

Pokud tedy nejde jen o ekonomiku, je evropský problém i problémem ideologickým. Při absenci utopií a ideálů hledají mladí lidé něco, v co věřit. Čelíme „povolávání teroristů“ – jak jim říká Alessandro Orsini – to znamená, že musí splňovat vnitřní, duchovní potřebu. Konverze k džihádu se tak stává reakcí na rozpad sociální identity. Vzhledem k tomu, že, jak je uvedeno ve studiích římského profesora, v naší lidské DNA nenalézáme odpovědi na existenciální krize, musíme je hledat mimo nás. Kdo cítí, jako mladí lidé, kteří se sbližují s terorismem, že nepatří do reality, v níž žije, často rekonstruuje svou korporátní identitu skrze radikální ideologie. Tomu, a to dokonce ve velmi krátkém čase, může následovat začlenění do extrémistické skupiny a odcizení světu, a to na cestě, která vede k „odlidštění“ světa kolem nich jakožto strategie zrušit empatii a nesnadnost zabíjet.

Pak je tu další důležitý prvek, který je třeba vzít v úvahu: nihilistický rozměr spojující mladé lidi, kteří si vybrali cestu islámského terorismu. V posledních dvaceti letech, na rozdíl od politického terorismu, útočníci vždy zemřou – buď jde o sebevraždy, anebo zemřou při zásahu policie. Nechtějí přežít.

Roy zde vidí podobnost s masakrem, který se odehrál v roce 1999 na Columbine High School ve Spojených státech. Dva žáci školy vstoupili ozbrojení do budovy školy a spustili palbu na spolužáky a učitele. Třináct osob zabili a dvacet čtyři zranili, sami pak spáchali sebevraždu během zásahu speciálních týmů. I když jde o dva různé kontexty, jsou zde přítomny stejné symboly smrti, silný narcismus ze strany útočníků, stejná rétorika a smrt těch, kteří zahájili útok.

„Jde o duchovní krizi mladých lidí, kteří nemají žádné hodnoty,“ pokračuje Roy. „Chcete-li bojovat proti světovému řádu, již nevíte, na koho se obrátit, protože ani krajní levice se dnes již nezaměřuje na globální otázky a problémy, soustředí se na místní záležitosti. Jedinou revolucionářskou nabídkou je Daesh, který je silně přitažlivým.“

Aspekt, který spojuje Evropu s arabským světem: absence politické utopie, která by ukázala cestu ven z krize. Hospodářské krize a identity v Evropě a neúspěchu arabského jara na druhé straně Středozemního moře.

Evropská specifičnost a zahraniční politika

Toto může platit pro mladé lidi obecně, stejně jako platí, že každá evropská země má pak svá specifika. Rozměry tohoto jevu ve Francii, připomíná Khosrokhavar, jsou velmi odlišné od těch v Itálii, odkud pouze stovka lidí odešla do Sýrie. Ať už mluvíme o anglickém multikulturalismu či francouzském integracionalismu, čelíme krizi přijímání jiných kultur: ve Velké Británii jsou muslimové komunitou v komunitě, ve Francii považují za zákony náboženské zákony, existuje tam nepružná verze sekularismu, která může vyústit ve vážnou radikalizaci. Radikalizace, která se liší od situace v jiných zemích, například v Bosně nebo v Dánsku, kde ti, kteří přijali džihád, zabijí jen v Sýrii a po návratu z Blízkého východu neorganizují útoky.

Samozřejmě Francie se účastní bombových útoků na Sýrii. Vždy však existuje přímá vazba mezi terorismem a západní zahraniční politikou – s přihlédnutím, jak poukazuje Roy, k „paradoxu lhostejnosti“, ze kterého je Západ obviňován, pokud zasahuje na Středním východu, i když zde neoperuje?

V souvislosti s terorismem se často odkazuje na pomstu muslimské komunity světu. Ale pomsty za co? Kolonialismus, imperialismus, války v Afghánistánu, Íránu, Sýrii? Neexistuje odkaz na nějakou konkrétní bitvu, zdůrazňuje Orsini, protože tito mladí lidé nic o geopolitice Středního východu nevědí. Ne ve všech případech pak můžete najít „ospravedlnění“ terorismu v závislosti na zahraniční politice západních států – například v Dánsku nedošlo k žádným útokům, přestože se Dánsko v Sýrii a Iráku účastnilo mezinárodní koalice vedené Spojenými státy, stejně jako to, že džihádismus je proti Hizballáhu, avšak je zastáncem arabsko-palestinské záležitosti.

Význam kultovních míst

Jak tedy v této souvislosti reagovat na duchovní krizi evropské mládeže? V prvé řadě reagovat na to, zejména ve frankofonních zemích, co je stále častějším jevem: dekulturalizaci islámu, což je lingvistická, náboženská a kulturní roztržka mezi mládeží a rodiči, kteří jsou pak považováni za „špatné muslimy“.

Do evropské kulturní krajiny je třeba předat přizpůsobený islám, což je důvodem, proč je a bude ústřední role náležet imámům a mešitám. Jako vysvětluje Olivier Roy, úkolem mešit a míst kultu je vytvářet uvnitř muslimské komunity diskusi o tom, jak praktikovat islám v Evropě, jak sladit náboženské tradice hodnot společností jako poměry mezi muži a ženami, mezi různými kulturami či vztahy s veřejným prostorem.

Rozhodující je v tomto procesu role imámům, kteří jsou však konzervativními, neznajícími společnost, kteří mladým lidem nedají klíče k tomu, aby žili svou víru v moderní společnosti. Stejně jako je tomu dnes u katolické církve, panuje v evropských zemích při hledání kandidátů na roli imámů krize. Tyto postavy jsou ve skutečnosti špatně placené, v mešitě nemají velkou moc, a proto místní mládež – absolventi, většinou integrovaní do svých společností – o tuto profesi neusilují. V důsledku toho mešity „importují imámy ze třetího světa, čímž zároveň dovážejí i konzervativní představu o islámu nepřizpůsobenou evropské realitě“.

Odpovědi a integrace

V tomto případě budou zásadními evropské odpovědi na stále naléhavější situaci uprchlíků. Obavy části evropské veřejnosti by se mohly během několika generací naplnit pouze tehdy, pokud Evropa propásne příležitost pozitivně integrovat uprchlíky ze Středního východu a Afriky – uprchlíky, kterým se sami teroristé snaží bránit ve snaze mít potenciální zásobárna masa na porážku pro své atentáty. Pokud odpovědí nebude marginalizace těchto lidí, budou uprchlíci dokonce „štítem“ proti Isis.

To vše samozřejmě nemůže poskytnout těmto lidem takové základy pro pochopení evropské kultury, aby byl vytvořen společný základ pro učení se žít společně.

Jak zdůraznil Khosrokhavar, nenávist vůči společnosti, která přibližuje mladé muslimy terorismu, často pochází i od toho být považován za zrádce. „Integrace namísto zákazu závoje je otázkou bezpečnostních opatření, zákazy, jako například zákaz burkin, nejsou přijatelné. Evropa se jen musí ujistit, že ženy nosící závoj požívají plných práv, že jde o jejich svobodnou volbu, nikoliv o výsledek podřízení se mužům.“

Dnes čelíme krizi Daesh, který ztrácí nejen své zastánce, ale i svá bojiště. Zanedlouho nastane bitva o Mosul a islámský stát bude ještě více oslaben. V důsledku toho se strategie terorismu změní. Útoky budou méně organizované, budou jednodušší, rozředěné v čase a budou akty jednotlivců, což jsou trendy, které se v posledních měsících již objevují – tak jako při nedávných útocích v New Yorku.

Bude-li poražen Isis – i když jeho konečný pád bude nějakou dobu trvat, protože každý aktér zapojený do boje proti Daesh má své regionální rivality, které brání efektivnímu společnému boji – bude nezbytné poskytnout mladým lidem tu novou „spiritualitu“ utopií a ideálů, aby nespadli do nové formy radikalismu a džihádismu.

Martina Landi, Redakce Gariwo Foresta dei Giusti

6. října 2016

Fondamentalismo e terrorismo

ideologia e violenza contro i diritti umani

La primavera araba del 2011 nel Magreb e le manifestazioni antigovernative in Iran e poi in Siria, Yemen, Bahrein e altri Paesi mediorentali, duramente represse nel sangue, hanno segnato la sconfitta politica del movimento qaedista facente capo a Osama Bin Laden, nel frattempo rintracciato in Pakistan e ucciso nell'assalto delle forze speciali Usa al suo nascondiglio. 

L'11 settembre 2001 aveva segnato una svolta profonda nei rapporti tra Occidente e Islam, basata su un aggravamento della diffidenza nella percezione reciproca.