Gariwo: Zahrada Spravedlivých

Gariwo | Hledat na tomto webu:

SOVĚTSKÉ LÁGRY

GULag je akronym uvedený v roce 1930, který vznikl ze slov Gosudarstvennyj Upravlenje Legerej (Centrální ředitelství lágrů). Se začátkem občanské války v roce 1918 byla vytvořena široká síť koncentračních táborů pro politické odpůrce nově zrozeného Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Roku 1919 byla zřízena sekce nucených prací. Ty byly ustanoveny jako prostředek sociálního vykoupení, daný samotnou sovětskou ústavou. Kromě ekonomické a represivní funkce měly některé tábory rovněž za úkol fyzické zlikvidování deportovaných. Podmínky, v nichž byli vězni nuceni pracovat, každopádně přirozeně způsobovaly nevyhnutelnou smrt. Tábory byly roztroušeny v nejnepříznivějších oblastech SSSR od Soloveckých ostrovů až k dolní sibiřské oblasti Kolymy a bylo jich celkem 384. Kromě opravdových lágrů byly zřizovány také „zvláštní osídlené zóny“, a to za účelem kolonizace a využití regionů SSSR nejméně vhodných k běžnému osidlování. Systém gulagů poznamenal celé leninovské a stalinovské období a začal být reformován teprve po Stalinově smrti v roce 1953. V roce 1956 táborů zůstávalo 37. K uzavření celého souostroví došlo v roce 1987 za Gorbačova.

Za výraz „Souostroví Gulag“ vděčíme spisovateli A. Solženicynovi, který tak pojmenoval své velkolepé zásadní dílo, publikované v roce 1971. Počty vyhlazených jsou stále ještě nejisté. V rámci systému GULag se počítá s přibližně 15 - 20 miliony lidí, kteří jimi prošli, současně se předpokládá, že v nich neskončilo více než 3 miliony lidí. Měsíční úmrtnost v některých lágrech překračovala 10%, na Kolymě s teplotami kolem 50 – 60 °C pod nulou dosahovala 30%.

Výzkumné centrum „Memorial“, které si dalo za úkol udržovat v paměti tuto perzekuci a její okolnosti, vede přesnější výzkum, ve kterém sbírá archivní materiály a svědectví přeživších. K dokončení výzkumu je ovšem ještě daleko.

Odpovědnost za systém koncentračních táborů, kde byli mučeni a vězněni lidé náležející ke všem sociálním vrstvám, nese jak Lenin, který s tábory začal, tak Stalin, který systém nucených prací rozšířil a posílil, a to spuštěním pětiletých plánů. Spolu s nimi nesou odpovědnost také mocná tajná policie, NKVD, celý sovětský soudní systém a vůdčí osoby, jimiž byl svěřen. Mezi nimi byl Lavrentji Beria, jeden z nejkrutějších Stalinových spolupracovníků, který na konci třicátých let zřídil tajnou laboratoř na zkoumání dopadů působení chemických jedů na vězně. Lenin v dopise z roku 1922 napsal: „Soudy nesmějí eliminovat teror (...) Princip teroru má být zakořeněn a legalizován bez dvojznačnosti a přikrášlování.“ Stejnou cestou šel i Stalin. Nejprve revolucionářské soudy, poté takzvané trojky, tedy politické triumviráty, měly za úkol deportovat do lágrů jak běžné zločince, tak kontrarevolucionáře. Pro ně existoval speciální paragraf v trestním zákoníku, odstavec 58. Sovětský režim považoval za běžné zločince „sociálně blízké“ společníky, kteří chybovali a mohou být spaseni. Naopak odsouzení podle odstavce 58 byli považováni za „sociálně cizí“, nenávratně ztracené nepřátele, pro něž byl lágr cílovou stanicí. Ideologií, jíž se sovětská moc inspirovala, byl marxismus-leninismus, který navrhoval vytvoření nové společnosti tím, že bude eliminovat především ty sociální skupiny, které byly považovány za třídní nepřítele. Režim zřízený SSSR se prezentoval jako skutečný totalitní systém s mocí v rukou jedné strany, která se ztotožňovala se státem a jednala na základě dominantní ideologie, která určovala cíle hodné následování.

Masová společnost byla zcela kontrolována komunikačními prostředky a všudypřítomnou tajnou policií. Nejslavnější a nejúčinnější prostředek používaný k udržení kontroly nad populací a ke zlikvidování odporu byl teror, který zasahoval v po sobě jdoucích vlnách všechny složky sovětské společnosti, a to způsobem zcela nahodilým. Na základě nahodilé volby se prezentuje fenomén faktického nepřítele, tj. nepřítele, který se nevymezuje na základě své nevraživosti vůči držitelům moci, ale na základě nahodilé volby, soustředěné na udržení moci nad celou společností.

Do gulagů nejprve vstupují přirození nepřátelé sovětského státu, třídní nepřátelé: ruská šlechta, podnikatelé, vlastníci pozemků, ortodoxní kněží a obecně všechny skupiny považované za privilegované. Následující čistky se zaměřují na všechny skupiny sovětské společnosti, včetně válečných vězňů, kteří unikli z nacistických lágrů, a specialistů z ruských oblastí, nezbytných k produktivní činnosti lágrů. Zvláštní zmínku si zaslouží rukojmí, vybraní mezi lidmi vyšší společenské vrstvy za účelem vydírání příbuzných a přátel. Uvnitř táborů pracovali muži i ženy v nelidském tempu, kontrolováni celou vnitřní hierarchií vedoucích vybraných mezi obyčejnými zločinci. Nejčastějšími aktivitami nucených prací bylo budování bariér, kanálů, ulic, nových městských sídlišť, důlní těžba a produkce dřeva. Typickými rysy sovětských gulagů byly často extrémní klimatické podmínky, neustálý hlad, svévolné střílení, vyčerpávající pracovní tempo, vyžadované k dosažení nemožných výrobních cílů i neustálé psychické násilí mířené k potlačení individuální vůle.