Gariwo: Zahrada Spravedlivých

Gariwo | Hledat na tomto webu:

Před 40 lety začal proces s The Plastic People of the Universe

21. září 1976 začal politický proces proti undergroundové hudební skupině The Plastic People of the Universe, který vedl ke vzniku prvního stálého a organizovaného odporu proti režimu

Ivan Martin Jirous, zvaný Magor a The Plastic People of the Universe

Ivan Martin Jirous, zvaný Magor a The Plastic People of the Universe akurnik.cz

Češi jsou prý národem se zvláštním talentem pro hudbu. To bude možná také důvodem, proč se skřípění indikující pomalý, ale neúprosný konec režimu poprvé ozvalo přesně před 40 roky, 21. září 1976, během politického procesu proti undergroundové hudební skupině The Plastic People of the Universe.

Toho dne se před Okresním soudem v Praze shromáždila velmi různorodá skupinka asi 150 lidí počínaje některými bývalými vůdci KSČ, kteří po roce 1968 prohlédli, jako byl například František Kriegel, jediný, kdo v Moskvě v srpnu 1968 odmítl podepsat souhlas s okupací Československa, ale také západní novináři a aktivisté za lidská práva spolu s četnými „vlasáči“, milovníky podzemní rockové hudební scény. Václav Havel okamžitě pochopil, že neočekávaný a velký zájem tak rozmanitého a heterogenního publika, z něhož mnozí riskovali, že za své veřejné zapojení ve prospěch Plastic People draze zaplatí, byl znamením, že dozrál čas, aby se konečně „něco“ stalo, a že tento proces by se mohl stát roznětkou schopnou spustit rozpad starého politického a společenského řádu normalizace. Z tohoto důvodu procesu věnoval maximum své pozornosti a postaral se o to, aby se zpráva o soudní frašce zinscenované režimem proti Plastic People of the Universe dostala do celého světa. Také díky jeho odvážnému úsilí vedly akce ke vzniku prvního stálého a organizovaného odporu proti režimu.

Na lavici obžalovaných seděli bývalý reportér Ivan Jirous, básník a umělec Pavel Zajíček, zahradník a hudebník Vratislav Brabenec a evangelický pastor Svatopluk Karásek, všichni mladí třicátníci obvinění z toho, co by jinde prošlo zcela bez povšimnutí: účasti na koncertech, které Jirous pořádal bez souhlasu ideologické kontroly kulturní sféry státu. Ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození Jirous uvedl, že tam, kde režim obsadil všechny oficiální kanály komunikace s veřejností, mají umělci a svobodné osoby právo a povinnost vytvářet své vlastní nekompromisní kanály, a to i ve velmi skromných a nejistých podmínkách.

V březnu 1976 se politická policie rozhodla zakročit a zadusit tuto malou bublinu podzemní svobody. Během tajného festivalu pořádaného u příležitosti Jirousovy svatby zatkla dvě desítky lidí. Opoziční intelektuálové však nečekaně zahájili velkou protestní kampaň, která přitáhla pozornost řady osobností veřejného života na Západě. Režim se zalekl a propustil 16 z 20 zatčených. Dne 21. září pak začal proti zbylým čtyřem proces, který měl potenciál Československo změnit.

Obvinění byla velmi vágní, svědkové nejistí a vzájemně si odporující, zatímco obžalovaní byli dobře připraveni bránit svobodu uměleckého projevu, oficiálně garantovanou i režimem. Brzy však vyšlo najevo, že trest byl vypsán ještě předtím, než začal monstrproces, jehož cílem bylo rozsudek pouze legitimovat. V podstatě bez důkazů a s více než pochybnými výpověďmi soud potvrdil obvinění z „organizovaného vandalství“, trestného činu nejčastěji režimem vynášeným. Ale velká disidentská kampaň ve prospěch obžalovaných měla své výsledky: soud nevynesl rozsudky v maximální délce trestu, Jirous dostal 1,5 roku a ostatní 8 měsíců. Zbraní obžaloby bylo, že „pachatelé“ neměli povolení hrát a že se nejednalo o soukromou akci (tradiční trik používaný k obcházení zákona), protože byla přístupná veřejnosti. Kromě toho jim byly vmeteny do tváře používání vulgárních výrazů a výsledky znaleckých posudků „odborníků“ ministerstva kultury, podle kterých texty jejich písní byly „protisocialistické, dekadentní, nihilistické, anarchisté a klerikální“. Jen pro dokreslení představy o „spravedlnosti“ režimu – tato obvinění byla prezentována na konci jednání, aniž by obhájci měli možnost se k nim vyjádřit či na ně reagovat.

Nicméně kola dějin se již roztočila. Během následujících týdnů, a to především díky Havlovým kontaktům, zprávy obletěly západní média, Le Figaro, Liberation, El Pais, Die Zeit. V listopadu byl rozsudek odvolacím soudem potvrzen, ale po měsíci a půl se zrodila Charta 77.

Existovalo mnoho cest, jimiž se českoslovenští občané snažili dusivé tíze ideologické cenzury uniknout. Pro mnohé bylo prchání do odlehlých venkovských domů (zvyk stále ještě velmi rozšířený) způsobem, jak mít soukromý prostor mezi svými blízkými. Další, aby nemuseli dělat kompromisy s režimem, se vášnivě oddávali koníčkům a nejrůznější zábavě, včetně hudbě. Komunisté pravděpodobně nepočítali s tím, že orwellovská úplná kontrola dříve či později vyvolá odezvu. I přesto, že undergroundový rock byl hudebním žánrem daleko od vkusu většiny, skutečnost, že se náhle stal předmětem pronásledování, vyvolala pravděpodobně to, že mnoha lidem začal příliš blízký těžkopádný dech režimu vadit.

Každý sociální systém, a zejména tak uzavřený jako je systém totalitní, vyžaduje bezpečnostní ventily, aby bylo možné ventilovat nespokojenost. To dobře věděli i staří Římané s jejich pane et circenses. Režim lepším nebo horším způsobem zajišťoval chléb a práci pro každého, ale když začal utahovat kohoutky circenses, něco se zlomilo.V šedém a monolitickém socialistickém betonu se objevila trhlina, která za dalších třináct let způsobila jeho kolaps.

Závěrem zmiňme událost stejně absurdní, jako bylo celé toto období, kterému logika zcela chyběla: jeden den se ve vězení, kde byli drženi členové kapely, objevil mladý muž, který se představil jako bratranec Jirouse, a požádal o možnost navštívit zadržené osoby. Byla mu povolena. Téhož večera, poté, co s nimi strávil půl dne, napsal mladý muž o zinscenovaném procesu podrobnou a důkladnou zprávu, která hned druhého dne obletěla celý svět po rozhlasových vlnách Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Jelikož nikdo neměl fotku dané osoby, ani si nepamatoval, jak vypadala, ostraha vězení nemohla vědět, že ten mladík byl Václav Havel, obávaný vůdce disidentského hnutí Charta 77 a budoucí prezident svobodného Československa (od roku 1993 České republiky). Paradoxní příběh, který jakoby vypadl z Havlových absurdních her, podobně jako známá příhoda videokamery Sony ukradené v roce 1986 Gabrielem Nissim. Ale to už je jiná historka...

Překlad z italštiny: Mgr. Miroslava Ludvíková, historička, Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.

Andreas Pieralli, publicista a překladatel, předseda Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.

21. září 2016

Totalitarismi

la negazione dell'Uomo nel secolo delle ideologie

Nell'esperienza storica del Novecento emergono due fenomeni speculari e produttivi delle peggiori tragedie del secolo: il fascismo - nella sua versione estrema di nazismo - e il comunismo - nella sua versione estrema di stalinismo.
Entrambi sorretti da una straordinaria e dirompente potenza "ideale" in grado di trasformarsi in forza materiale: l'ideologia, intesa come capacità di fornire una visione complessiva del mondo che spieghi ogni risvolto della vita dell'uomo e gli attribuisca un senso rigidamente inquadrato in quella visione, dalla quale non si può prescindere senza perdere la propria stessa essenza.

leggi tutto