Gariwo: Zahrada Spravedlivých GariwoNetwork

Gariwo | Hledat na tomto webu:

Rozhovor s Albertem Tronchinem o jeho knize "Spravedlivý riskuje"

Při příležitosti křestu českého překladu knihy v Italském kulturním institutu

Andreas Pieralli a Alberto Tronchin při konferenci o Karlu Weirichovi

Andreas Pieralli a Alberto Tronchin při konferenci o Karlu Weirichovi Danilo Desidera

Alberto, jak jste se seznámil s příběhem Karla Weiricha a proč jste se rozhodl napsat tuto knihu?

V roce 2004 jsem složil zkoušky na vysokou školu v Benátkách, studijní obor Dějiny. Jeden z nejkrásnějších kurzů, které jsem navštěvoval, byl kurz “Dějiny slovanských zemí”, který přednášel profesor Leoncini. Díky němu jsem se začal zajímat o historii střední Evropy. Stejně tak významné pak pro mne bylo setkání s paní Helenou Weirichovou, neteří Karla Weiricha.

Potkal jsem ji náhodou, když jsem pracoval na své diplomové práci. Náhoda to byla opravdu veliká, seznámili jsme se jen díky tomu, že se znaly moje matka a švagrová paní Weirichové. Pověděl jsem paní Weirichové o zaměření svého studia a o svém zájmu o dějiny střední Evropy. Ona mi na to řekla, že má několik krabic dokumentů o příběhu svého strýce novináře, a pozvala mě do svého domu, abychom zjistili, zda by mne tyto dokumenty mohly zajímat.

Domluvili jsme si tedy schůzku. Vzpomínám si, jak mi říkala, že to vše Karel Weirich vytvořil za války, a že jakmile jsem začal listoval prvními dokumenty, které mi přišly do rukou, téměř jsem omdlel. Okamžitě jsem pochopil, že to byly velmi významné dokumenty. Udělal jsem fotokopie seznamů lidí, kterým pomohl, několika příkazů plateb a nějakých dopisy napsaných panem Weirichem. Druhý den jsem šel za profesorem Leoncinim. I on byl mým zjištěním zcela ohromen. Proto jsem se rozhodl napsat svou diplomovou práci právě o příběhu pana Weiricha. Její sepsání mi trvalo přibližně sedm měsíců.

Po promoci jsem dostal návrh od ústavu Istresco (Ústav pro dějiny partyzánského odboje a současné společnosti v Trevisu) moji diplomovou práci zveřejnit po drobných úpravách formy a struktury. Cílem bylo vytvořit poměrně flexibilní knihu plně zasazenou do kontextu, vhodnou i pro ty, kteří neradi “přežvýkávají” učebnice dějepisu. Chtěl jsem knihu rozšířit zejména mezi dětmi na středních školách, jako součást projektu s cílem zvýšit povědomí o některých otázkách souvisejících s partyzánským odbojem a druhou světovou válkou. Kniha pak vyšla na začátku roku 2007, u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu. 27. ledna se kniha prodávala nejen v knihkupectvích, ale také jako příloha lokálního deníku. Zapojil jsem se v té době do různých aktivit na konferencích a na prezentacích v mnoha školách. Velmi mne překvapil velký zájem studentů o tuto tematiku. Byla to naprosto úžasná zkušenost.

Bohužel se do Evropy vracejí stíny starých nacionalistických tendencí, o kterých jsme doufali, že jsou již překonané historií. Zejména v ČR narůstají anti-islámské a xenofobní nálady, které jsou příliš zobecněné a nebezpečné. Jaký dopad podle Vás může mít Vaše kniha o panu Weirichovi v této těžké době interkulturních napětí?

Ano, bohužel v této době se vrací do módy různé formy nacionalismu, o kterých jsme doufali, že už naleznou uplatnění pouze na stránkách učebnic dějepisu. V České republice - a obecněji v jiných zemích, včetně Itálie – jsou tyto formy spojené s etnickou a náboženskou nenávistí a xenofobií. Jistě jsou to postoje, které zhoršují obavy z událostí posledních let a zejména posledních měsíců. Když pomyslíme na to, co se děje na Blízkém východě, na útěky zoufalých lidí z afrického kontinentu a ze syrsko-irácké války, myslím, že není snadné vymýtit tyto pocity. Jsem naprosto přesvědčen, že bychom měli jednat zároveň politicky i kulturně.

A stará Evropa by se v tomto ohledu měla pokusit více se angažovat, myslet dopředu, ale dívat se zároveň při svých činech do minulosti. Může to znít jako jakési „captatio benevolentiae“ (úsilí získat přízeń) ohledně českého čtenáře, ale myslím, že, když si vzpomeneme na Masaryka či na Prahu v roce 1968, objevíme velmi platné myšlenky aplikovatelné i na řešení dnešních problémů, které, pokud nejsou řešeny okamžitě a správně, mohou opravdu vést ke bodu, odkud není návratu.

Příběh pana Weiricha v tomto smyslu, jako další svého druhu, podle mne může sloužit jako pozitivní příklad. Karel Weirich, jako Giorgio Perlasca, Raoul Wallenberg, Oskar Schindlernebo Nicholas Winton, byli lidé z určitého úhlu pohledu zcela "normální", pokud si přečtete stránky jejich dopisů, deníků a memoárů. Každý měl svou práci, svůj život a své každodenní problémy. Ale přesto při myšlence na ně máte dojem, že byli docela mimořádní, s ohledem na rizika, která dobrovolně podstoupili. Tito lidé by tedy neměli být umístěni pouze na oslavné podstavce, ale měli by vstoupit do povědomí lidí. Zkušenost se školami a s mladými lidmi, které jsem výše zmínil, byla pro mne v tomto ohledu velmi nápomocná a informativní. Dobro a zlo nejsou pro studenty, s nimiž jsem hovořil, jen abstraktními kategoriemi. Byli schopni najít varianty toho příběhu také v přítomnosti. A právě v těchto momentech Weirich přestal být "jen" novinářem, který zachránil stovky lidí židovského vyznání, ale stal se příkladem, jak se chovat či nechovat v současnosti. Mám pocit, že mladí lidé poslouchají, aby něčemu “rozumněli”, ne pouze, aby se něco “dozvěděli”.

Jaké byly reakce na Vaši publikaci v Itálii?

To částečně souvisí s předchozí otázkou. Hned po vydání knihy to byly hlavně školy, které mne oslovily ohledně setkání se studenty. Byl jsem s těmito setkáními velmi spokojen. Po počátečních obavách, jsem byl, jak jsem již zmínil, překvapený postojem a zájmem studentů. Byli velmi pozorní, aktivní a připravení ptát se a zamyslet se nad sebou.

Pak jsem tematiku prezentoval v různých kulturních institutech, muzeích a nadacích. Obdržel jsem několik recenzí knihy a mnoho dotazů od akademiků. Téměř každý rok, při příležitosti Dne památky obětí holocaustu, bývám pozván, abych mluvil o panu Weirichovi. Byly to velmi zajímavé zkušenosti, které končily vždy více či méně se stejnými otázkami. Lidé byli překvapeni, proč po tolik let nikdo v podstatě nevěděl nic o příběhu pana Weiricha, proč tento příběh zůstal v skryt v “podkroví” po celá desetiletí, a proč ho Karel Weirich sám nikdy nechtěl zveřejňovat.

Proč se Karel Weirich ještě nestal Spravedlivým mezi národy?

Hlavní důvod spočívá v tom, že od války uplynulo mnoho let, a v tom, co dělal během konfliktu. Aby se mohl stát Spravedlivým mezi národy je třeba, aby žádost pro Jad Vašem (památník obětí a hrdinů holocaustu v Izraeli, jehož speciální komise pro rozpoznávání spravedlivých uděluje titul Spravedlivý mezi národy) byla předložena alespoň jednou zachráněnou osobou. Bohužel ale časem ti, co jim bylo pomoženo, mizí. V poválečném období neteř Karla Weiricha – paní Weirichová – poznala mnoho těchto osob. Ty už dnes ale nežijí. Před nějakou dobou jsme se pokusili obhájit kauzu Karla Weiricha před Centrem současné židovské dokumentace v Miláně, ale zatím bezvýsledně. Věděli jsme, že se v Jad Vašem odehrávala diskuse ohledně změny pravidel pro přijetí do “komunity” Spravedlivých. Myslím, že by bylo správné tato pravidla změnit. Jinak nebudou případy, jako ten Karla Weiricha, nikdy obecně známy.

Myslíte si, že osoba Karla Weiricha může být interpretována jako protiváhou ke kritizované osobě papeže Pia XII, nebo nebo se tento krásný příběh mezináboženské spolupráce mezi křesťany a Židy konal s plným souhlasem a podporou Svatého stolce?

Jedná se o dost komplikovanou otázku. Svatý stolec jistě o aktivitách Weiricha věděl, což je prokazatelné z korespodence vlivných členů Vatikánu (Montini jako první). Pravděpodobně se do detailu vědělo o tom, co Weirich dělal. Na obecné úrovni – také na světle jiných studií e výzkumů o této problematice – si myslím, že Svatý stolec věděl o tom, co dělají její členové e spolupracovníci během konfliktu ve prospěch lidí židovského vyznání, a že tyto aktivity byly podporovány. Byl tam nicméně – a na tento aspekt se zaměřila kritika - silný a jasný postoj papeže k nacismu a pronásledování Židů. Papež se nikdy příliš o tom veřejně neprojevil. Asi se bál, aby nevyvolal německou reakci ještě horší, než to, co nacisté již dělali, nebo dokonce aby nevyvolal možné útoky proti samotnému Vatikánu. Myslím, že je těžké tuto situaci soudit. Řekl bych v každém případě, že lze určitě mluvit o kolaboraci.

Dozvěděl jste se během Vašeho výzkumu o jiných podobných příbězích, mám na mysli především aktivní účast církevních struktur ve prospěch Židů?

Ano. V různých textech (např "Nejisté útočiště" (Il rifugio precario) K. Voigta) se hovoří o pomoci lidem židovského náboženství šířící se pomocí církevních orgánů nebo někdy i církevních jednotlivců. Mnoho Židů bylo skryto v klášterech v Římě a jeho okolí. Mezi dokumenty Weiricha jsem našel pasové fotografie s pokyny k padělateli, a jejich adresy odpovídaly náboženským institucím, kterými tito lidé byli ochráněni. Jak již bylo částečně řečeno před tím, spolupráce byla patrně velmi blízká, důležitá a diskrétní. Weirich sám tyto zásluhy v poválečném období uznal. Když mu byla navržena ocenění za charitativní činnost během konfliktu, vždy odpovídal - jak mi vysvětlila jeho neteř - že před ním by ocenění měla být udělena mnichům a kněžím, kteří v tichosti skrývali lidi židovské víry ve svých institucích, riskovali svůj život a nikdy nežádali nic na oplátku.

Jako Gariwo ČR plánujeme věnovat v budoucnu strom panu Weirichovi v Zahradě spravedlivých v Praze. Víte o dalších místech, kde je jeho paměť připomínána oficiálním způsobem?

Ano, v roce 2012 mu chtělo italské město Padova podobně zasadit strom ve své vlastní Zahradě spravedlivých, postavené roku 2008 ve jménu památky těch, kteří se zavázali k boji proti všem genocidám dvacátého století. S paní Weirichovou a profesorem Leoncinim jsme vystoupili během tohoto obřadu, ve kterém byla zasazena třešeň a byla odhalena pamětní deska. Byl to velmi příjemný a vzrušující den. Byl to první - a doposud jediný – den, kdy byl pan Weirich připomenut oficiálním způsobem.

Ještě stále se zabýváte podobnými příběhy? Můžete stručně zmínit i další postavy málo známé osobnosti, které si zaslouží být připomínány pro jejich boj za lidskou důstojnost a svobodu?

Později jsem hlavně studoval historii Československa po druhé světové válce a cestu, která vedla k událostem roku 89 v Praze. Nadále jsem sledoval také otázky spojené s pomocí lidem židovského náboženství během války, a mluvil jsem při různých příležitostech o panu Weirichovi na některých konferencích a na kulatých stolech.

Chtěl bych zmínit osobu, v Evropě stále ještě relativně neznámou, která se velmi zabývala - a je odhodlána a stále velmi aktivní - dodržováním lidských práv, jmenuje se Ragip Zarakolu. Je to velmi intelektuální Turek, který se narodil v malém městečku nedaleko Istanbulu v roce 48. Byl uvězněný více než čtyřicetkrát v jeho zemi pro jeho články a knihy o porušování lidských práv v Turecku a o arménské genocidě, zejména kvůli jeho boji s cílem vybudovat dialog mezi Turky, Armény a Kurdy. Poznal jsem ho v Padově v roce 2012, když byl oceněn městem jako Spravedlivý spolu s Karlem Weirichem.

Překlad: PhDr. Michala Škrábová

Andreas Pieralli, publicista a překladatel, předseda Gariwo - Zahrada Spravedlivých

6. listopadu 2015




Naše Rozhovory