Gariwo | Hledat na tomto webu:

"Takhle jsem byla zachráněna z varšavského ghetta, když mi bylo šest měsíců"

Shoah: Bietův příběh z krabice

Elzbieta Ficowska jako malé dítě

Elzbieta Ficowska jako malé dítě Corriere della Sera

Shoah: Bietův příběh z krabice

Co mohla vědět malá Bieta, když jí bylo pouhých šest měsíců, že je židovkou a vězeňkyní nacistů ve varšavském ghettu? Bieta si jistě nemohla představit, že její domov se nachází přímo uprostřed toho vězení pod širým nebem, které Němci zřídili. Bieta, tedy Elzbieta Ficowska, vypráví svůj příběh o židovském dítěti, které se zachránilo, protože bylo tajně odebráno z ghetta jako velmi malé dítě. Bieta hovořila s italským deníkem „Corriere della Sera“ v předvečer jejího příchodu do Milána, a to na večeři asociace Gariwo – Zahrada spravedlivých, která ji pozvala při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu, ke společné vzpomínce a oslavě postavy Ireny Sendlerové. Irena Sendlerová byla zdravotní sestrou a sociálním pracovníkem, která vstoupila do polského odboje a zachránila nejméně 2 500 lidí, zejména dětí, z varšavského ghetta společně s dalšími spolupracovníky. Mezi zachráněnými byla právě i malá Bieta.

Rodný list: lžička

Hlas ženy, které nyní je 78 let, k nám přichází z polského hlavního města. Hlas se jí občas zlomí během vyprávění svého příběhu, který objevila až jako dívka. „Paní, která se stala mou adoptivní matkou – říká – spolupracovala s Irenou Sendlerovou na ochranu dětí v ohrožení. Aby mě vzala pryč, spolehla se na svého syna, tedy mého budoucího nevlastního bratra, který pracoval jako zedník a často jezdil do ghetta sbírat cihly se svojí dodávkou. Moje skutečná matka se mě vzdala, aby mě zachránila. Takže mě něčím uklidnili, protože výkřik by ihned upozornil mučitele na kontrolních stanovištích a zavřeli mě do dřevěné krabice, v které byly vyvrtány díry, abych mohla dýchat. Stručně řečeno, v tom množství cihel jsem byla i já. Takhle jsem navždy opustila varšavské ghetto.“ Bieta měla s sebou pouze jednu stříbrnou lžičku: "Bylo na ní vyryto moje jméno, přesněji moje přezdívka, Elzunia, moje příjmení a moje datum narození, 5. ledna 1942." Když jsem o mnoho let později objevila původ tohoto malého předmětu, stal se pro mě z něho nejcennějším klenotem, důkazem a svědectvím mé pravé identity. Stále ho uchovávám v krabici spolu s dalšími drahými věcmi, protože až už tu nebudu, bude připomínat mým vnoučatům a v budoucnu jejich dětem štědrost těch, kteří mi pomohli ».

Místo, které se stalo symbolem

Nacistické Německo vytvořilo ghetta, v nichž segregovalo Židy, kteří čekali na deportaci a vyhlazení. „To ve Varšavě — vysvětluje historik Simon Levis Sullam — bylo největší. Před druhou světovou válkou mělo město židovskou populaci asi 375 tisíc lidí (30 % z celkového počtu obyvatel). Na podzimu roku 1940 byli Izraelité zavřeni v oblasti, jejichž plocha odpovídala 2,4 % celé Varšavy, se 6 až 7 lidmi soustředěnými v jednom pokoji“. Oběti ghetta bylo přes 400 000, ale toto strašlivé místo se stalo jedním ze symbolů židovského odporu v Evropě. Na jaře 1943 zahájili její obyvatelé povstání proti německým vojákům, které pokračovalo asi měsíc: od 19. dubna do 16. května, dokud nebylo varšavské ghetto úplně zničeno a jeho obyvatelé zabiti nebo deportováni do lágrů.

Objevení pravé identity

Bietě také hrozilo, že bude zabita. Nacisté zabíjeli nejprve všechny děti, které byly neschopné otrocké práce.

Kdy jste zjistila, jak jste se zachránila? „Bylo mi 17 let. Umístili mě do internátní školy, kde — vzpomíná — se mnou jednali jako s princeznou. Byla to soukromá škola, byly tam jeptišky. Hýčkali mě, byla jsem privilegovaná, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. V určitém okamžiku přišla za mnou kamarádka jménem Eva a řekla: „Proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi židovka?“ Zírala jsem na ni s úžasem. Nic jsem nevěděla. Moje adoptivní máma udržovala tajemství: po válce ve Varšavě chodili hledat židovské děti, které zůstaly samy, aby je odvezli do Izraele, a chtěla zabránit tomu, aby se mi to stalo“. V Polsku byl holocaust navíc tabu. "Nestudovalo se to ve škole, i když jsem doufala, že někdo z mých učitelů něco o tom řekne, ale nestalo se to“. Bietě to ale nedalo, a tak začala pátrat. „Po dlouhém pátrání — vzpomíná — jednoho dne jsem šla požádat ředitele Židovského historického ústavu ve Varšavě o informace.“ „Máš hezký život, milou rodinu,“ doporučil mi, ať si představím, že jsem tento příběh četla v knize. Prý „být Židem nikdy nikomu nepřineslo štěstí.“ Bieta, ale pokračuje a objevuje pravdu.

Život po

„Za mé existence — pokračuje žena ve vyprávění — jsem měla velké štěstí. Dlužím hodně svému manželovi, polskému spisovateli Jerzymu Ficowskému. Byl to on, můj průvodce, můj učitel, moje světlo. Vždy mě povzbuzoval. Byl o dvacet let starší než já, učinil mě šťastnou a pomohl mi překonat ty nejsmutnější okamžiky“. Bieta byla vždy v první řadě v obraně svobody a lidských práv. Bojovala za tyto hodnoty v letech komunismu. Po pádu režimu se spojila s těmi, kteří chtěli spravedlivou a solidární demokracii, jako bývalý premiér Tadeusz Mazowiecki. A jak hodnotíte Polsko dnes? Hlas ztichne a následuje dlouhý povzdech. „Opravdu bych chtěla se odpovědi vyhnout. Raději mlčím. Chci ale říci jednu věc: současnou politiku ráda nemám“. Těchto pár slov jsou její lakonickou odpovědí. Je lepší se věnovat dobru a těm, kteří ho šíří, jako Gariwo, Zahrada spravedlivých, tedy asociace, kterou založil Gabriele Nissim a která ji hostila 29. ledna v divadle Pime v Miláně, v rámci setkání pro studenty se jménem „Příběhy neviditelných dětí - Cesta z holocaustu do současnosti“. Bietina poslední myšlenka je pro Irenu Sendlerovou, na kterou bude při této příležitosti vzpomínat. "Víte, jak jsme jí nazvali?" — říká bývalá dívka z varšavského ghetta —-: „třetí matka“. První je přirozená matka, druhá adoptivní matka. Třetí byla ona. Bylo úžasné milovat tři matky.“

V divadle

Právě Irena Sendlerová. Třetí matka varšavského ghetta je jméno divadelního představení napsaného a inscenovaného v roce 2016 režisérem Robertem Giordanem, který také působil jako prostředník pro příchod Biety do Itálie. „Divadelní hra byla rovněž inscenována ve Varšavě a Krakově a také v několika italských městech — říká Giordano — a scénář se stal knihou, která dostala záštitu od Amnesty International“. Po dvou etapách v Kampánii, 23. a 24. ledna v Ciccianu a Neapoli, za přítomnosti Biety, se letos hra představí 27. a 28. ledna ve Fiumicinu. „Už několik let — svěřuje se Giordano — je Irena součástí mě. Kéž dobro vždy zvítězí!“.

Překlad z italštiny: Andreas Pieralli

Jazykova korektura: Alena Válková

Původní článek: https://www.corriere.it/speciale/cultura/2020/shoah/?fbclid=IwAR1n1kMcJ3WUpq2Hiosnz_miW6PP7nLVJjGVQxhGCV-CC007HHd06vvlDe8

Antonio Ferrari a Alessia Rastelli

3. února 2020




GARIWO - ZAHRADA SPRAVEDLIVÝCH

neziskovka ve službě paměti

Záměrem spolku Gariwo je zvýšit a rozšířit povědomí a zájem o osobnostech a příbězích Spravedlivých skrze veřejné iniciativy, média, webové stránky a sociální sítě. 
Je činná od roku 1999 ale byla oficiálně založená až v roce 2001 v Miláně, v roce 2009 se pak stala neziskovou organizací. Předsedá jí Gabriele Nissim, historik, novinář a spisovatel. 
Její činnost je podporována mezinárodní vědecký výbor složený ze významných osobností.

Od roku 2012 Gariwo spolupracuje v České republice s česko-italským publicistou a překladatelem Andreasem Pierallim. Za tímto účelem byly v Praze již organizovány 4 edice Evropského dnes Spravedlivých. Za cílem zřízení Zahrady Spravedlivých v Praze v květnu 2015 byl pak založený nezávislý spolek Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.

Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z. s.

Sídlo: Korunní 1166/41, 120 00 Praha 2
IČ: 04101961
Tel: 
+420 721 259 961
email: andreas@cz.gariwo.net
Předseda správní rady: Dott. Andreas Pieralli
Web: 
cz.gariwo.net
Facebook: 
facebook.com/GariwoCZ
Twitter: twitter.com/GariwoCZ