Ze všech fait accompli smrt je bezpochyby absolutně ten nejvíce accompli. Ohromuje nás svou nevyhnutelnou a ničivou nezvratností, tak nesnesitelnou v našem „tekutém“ světě, jak říká Zygmunt Bauman, kde pro každou bolest máme, nebo si myslíme, že máme, řešení, produkt, lék nebo jakýkoli jiný příslib spásy v tisících pestrobarevných tvarů, s nimiž se snažíme vyhnout se svému osudu.

Chtěl bych, aby tento můj text byl prostou poctou oné nádherné lidské bytosti, která vyzařovala zvláštní charisma a která si získala nás všechny, kdož jsme měli to štěstí se s ní setkat. Doris do mého života vstoupila díky Darině Sedláčkové, ředitelce organizace Živá paměť, která se dlouhodobě zabývá pomocí přeživším obětem nacistické perzekuce. S ní a se Sabrinou Di Carlo z italského občanského spolku Treno della Memoria (Vlak paměti), která doprovázela skupinu dvou set italských studentů, jsme uspořádali setkání v Praze, jež se konalo 28. února tohoto roku v Italském kulturním institutu v Praze. Úspěch této akce a vzbuzené emoce nás přiměly k myšlence pozvat Doris na 32. ročník Mezinárodního knižního veletrhu v Turíně. A tak se tato drobná postarší dáma, neodolatelná díky své nakažlivé veselosti, upřímnosti a eleganci vydala do Itálie, do země, kterou milovala a již chtěla znovu navštívit. Není třeba zdůrazňovat úspěch, který měla její návštěva také v Turíně. Před publikem tvořeným stovkami pozorných mladých lidí Doris vyprávěla o své deportaci, o letech věznění v terezínském ghettu, o štěstí, díky kterému unikla smrti, o ztrátě rodičů, o zavrženíhodné frašce při návštěvě ghetta Mezinárodním červeným křížem, o osvobození a nejisté budoucnosti, o znovunalezeném bratru a o následujících letech překladatelské práce. V jejím vyprávění se snoubila hluboká bolest s neochvějnou vírou v budoucnost a láskou k životu. Láskou, kterou v Turíně měla možnost vyjádřit v celé její plnosti a ryzosti.

Doris byla okouzlena savojským městem, jeho historickým centrem, lidmi, jídlem, celkovou atmosférou. Alespoň stokrát nám opakovala, jak moc je šťastná, že je v Turíně a že by ráda zůstala ještě nějaký ten den navíc. Vzpomínám si, že mě více než jednou, a to vlastně už v Praze, požádala, abych ji navštívil doma, abychom si povídali a strávili spolu odpoledne. Odpovídal jsem jí vždy, že to rád udělám, a myslel jsem to doopravdy, ale v mém věku se zdá, že je na všechno času dost. Avšak Doris možná věděla, že jí už moc času nezbývá.

Opustila nás 21. srpna, v krásném věku 93 let, zrovna když se vracela z několikáté cesty do Terezína, kam jezdila celý život, s neúnavnou a pevnou jistotou, jak moc je správné a nezbytné všem připomínat, v první řadě pak mladým, hrůzy minulosti. Hrůzy, které – a v tom podle mě tkví tajemství, s nímž si nás všechny získávala - pro ni nebyly nikdy důvod k zoufalství, zhroucení či cynickému poraženectví, ale naopak se přetavily v upřímnou výzvu milovat život a být nápomocen ostatním a společně vytvářet svět bratrství, dobra a krásy. Doris byla ateistkou v myšlenkách a slovech, ale její život a úžasný odkaz, který nám zanechala, nesou známku nekonfesijní spirituality vyzrálé utrpením.

Ano, je to pravda. Už jsme si to říkali znovu a znovu, a budeme v tom pokračovat, protože je správné uchovat a kultivovat paměť o zlu spáchaném teprve před sedmdesáti lety na milionech nevinných lidí. Šíření svědectví těch, kteří přežili holocaust, je nutností a představuje náš aktivní příspěvek k tomu, aby se taková zvěrstva neopakovala. Reflexe jejich poselství staví nejvyšší hráz proti přílivu této temné stránky lidstva, která, jak nám historie ukázala mnohokrát, neustále číhá a pravděpodobně nebude nikdy poražena.

Když přemýšlím o tom, jak intenzivní bylo pro mě osobně poznat člověka, který přežil holocaust, jak hluboký a autentický dojem ve mně vyvolaly Dorisiny příběhy a vyprávění, uvědomuji si, že práce naší generace na uchování paměti byla v některých ohledech do značné míry vlastně usnadněna tím, že osobnosti jako Doris Grozdanovičová nám zprostředkovaly své pocity a prožitky. Jejich hrůzná svědectví, fungovala jako jakási vakcína, více či méně efektivní. A když se v této souvislosti dívám na znepokojivou lehkost a odzbrojující rychlost, s nimiž za posledních 5-6 let znovu vyhřezly na povrch nenávisti rozdmýchávané, tak jako před sedmdesáti lety, stále stejně nepoučitelnými lidmi, obávám se, že terapeutický účinek tohoto očkování by mohl brzy skončit. To by mohlo nás a naše dětí vystavit stejným nebezpečím, o kterých jsme si mysleli, že jsme je odvrátili sepsáním Všeobecné deklarace lidských práv. Ale nechat se pohltit těmito obavami, byť odůvodněnými, by znamenalo popřít onen nejvnitřnější pocit naděje, jehož poslem se Doris stala.

Uvidíme, co nám přinese budoucnost. Do té doby, mezi mnoha přeživšími, které jsem měl tu čest poznat, si se zvláštní láskou v srdci uchovám Doris Grozdanovičovou, tuto rozkošnou dámu, která navzdory svému věku a neduhům neustále cestovala po České republice a Evropě a předávala poselství lidskosti, naděje a bratrství.