V průběhu druhé světové války (1939 - 1945) v Evropě došlo ke genocidě Židů (1941 - 1945). „Konečné řešení“, šest milionů vyhubených Židů, bylo předloženo Hitlerem, který k moci nastoupil v roce 1933. Od té doby, co byl publikován Mein Kampf, Hitler plánoval nacionalistickou revoluci na základě rasistické ideologie. Podle Židů a konečného rozsudku Mezinárodního vojenského tribunálu bylo vyhlazeno odhadem 6 000 000 lidí. Povolanější historikové, mezi nimiž je i Faul Hilberg, předpokládají, že se počet lidí pohybuje kolem 5 200 000. Hlavním tvůrcem myšlenky a člověkem odpovědným za vyhlazování je Adolf Hitler, který označil židovskou populaci žijící v Německu a v celé Evropě za skutečného nepřítele čisté árijské rasy: Židé se nedopustili žádného nepřátelského činu vůči Němcům, nicméně za nepřítele jsou považováni. Aby Hitlerův projekt mohl být realizován, bylo využito německého státního aparátu a modernímu uspořádání vyhlazování, svěřeného Adolfu Eichmannovi. Ten důsledně splnil úkol a zorganizoval konvoje z celé Evropy, aby tak Židy dostal do německých koncentračních táborů.
Dvě základní data, která předcházela genocidě, jsou září 1935, kdy byly vydány Norimberské zákony (občanské zákony, které rozlišovaly Němce, „neárijské Židy“ a poloviční Židy prvního a druhého stupně, a to na základě původu a příslušnosti k židovskému vyznání) a rok 1939, kdy byly vydány zákony o nucené emigraci Židů z Německa do polských ghett. K plánování genocidy zatím došlo v roce 1942 na Konferenci ve Wannesee, která měla v programu vyhlazení 11 000 000 Židů.
Základním ideologickým momentem je rasismus, chápaný jako potvrzení nadřazenosti německého lidu, považovaného za „čistou árijskou rasu“, nad „židovským nepřítelem“, odpovědným nyní za ekonomické nedostatky Německa. Hrozba rasového znečištění vede k naplánování vyhlazování, aby tak mohl vzniknout celý „judenfrei“ svět. Realizace projektu byla možná díky tomu, že Hitler udělal z Německa totalitní stát. Vedle kontroly tradičních mocenských pák se propaganda zaměřovala na masovou společnost a Židy považovala za překážku na cestě k vytvoření úžasné německé „zahrady“, navržené Hitlerem. Od roku 1933 do roku 1940 se nacismus snažil vyřešit židovskou otázku emigrací: mezi léty 1941 - 1940 docházelo k vyhlazování. Židé byli nejprve zbaveni občanských práv a vyloučeni z německého území. Jakmile byla na získaných územích na východě vytvořena ghetta, byli v nich Židé zavíráni a nuceni žít v nejistých podmínkách. Poté, co byli mučeni jednotkami Einsatzgruppen, byli následně deportováni do koncentračních táborů v Polsku, kde byli po selekci buď rovnou zabíjeni, nebo až do totálního vyčerpání využíváni. Židé, považovaní za „Untermenschen“, byli zabíjeni různě: v plynových komorách, v ghettech, v nucených pracovních táborech, v německých fabrikách, v lágrech s pomocí dalších neoprávněných brutalit ze strany SS a s postupným snižováním přídělů potravin, dále prostřednictvím hromadných poprav ze strany Einsatzgruppen, s pomocí vědeckých pseudo-exprerimentů atd.
