Jen něco málo přes dva týdny od padesátého výročí obětování Jana Palacha přišel deník La Repubblica se zprávou o "suverenistické provokaci ve Veroně ve formě nazi-rokového koncertu pro Jana Palacha", který 19. ledna pořádá „kulturní” asociace Nomos. Během koncertu se představily tři krajně pravicové hudební skupiny. Událost je závažná sama o sobě, a ještě nepřijatelnější je zastřešení celé akce ze strany města Verona. Nepřekvapí, že iniciativa byla ve Veroně pro média prezentována městským radním Andreou Baccigou, nechvalně známým pro své extremistické názory a pro svůj římský pozdrav feministkám ze skupiny Non Una di Meno, které protestovaly proti napadení práva na potrat. Ostatně i k tomuto činu se přihlásil.
Osoba Jana Palacha je považována za prostředek pro politické účely už od dávného data 16. 1. 1969, kdy se rozhodl pro radikální čin v podobě proměny sebe sama v živou pochodeň, a to ze zoufalého pokusu o probuzení svědomí Čechoslováků, kteří pět měsíců před tím byli svědky toho, jak se naděje vkládané do Pražského jara drobí na kousky pod pásy sovětských tanků.
Rozpor spočívá v neoprávněném přivlastnění si symbolu svobody a demokracie ze strany hnutí blízkých krajní pravici a je dobře vyjádřen v oficiálním prohlášení Studentské rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze:
"Palachův odkaz je i dnes stále živý, proto je potřeba si v této souvislosti připomenout, co je základním prvkem tohoto odkazu, který je více než jednoznačný. Jana Palacha, studenta Filozofické fakulty, motivovala k jeho radikálnímu činu touha po demokracii a humanitě. Hnutí identity a další krajně pravicová uskupení dezinterpretují tento Palachův odkaz již svou vlastní existencí. Je proto nemyslitelné a zcela nežádoucí, aby byl Palach takovýmito hnutími oslavován. Italské dějiny jsou poznamenány epochou fašismu, avšak dnešní Itálie stojí na hodnotách demokracie, lidské svobody a rovnosti, tedy na hodnotách zcela neslučitelných s fašistickým hnutím."
Jan Palach obětováním sebe sama tragicky uplatnil především „moc bezmocných”, o níž mluvil Václav Havel, aby vyjádřil své apolitické přání svobody a demokracie, která je pravým opakem všech totalitarismů, ať už jsou oděny v jakémkoliv hávu, kteří znemožňují svobodu jednotlivce a potlačují lidské naděje, protože popírají právo na štěstí. A proto kdokoliv, kdo se těmito totalitarismy inspiruje, i když v jejich podle potřeby předělané a narychlo přikrášlené formě, nemůže a nesmí z Jana Palacha dělat svůj referenční bod a musí se zdržet toho, že bude z jednoho z nejvýraznějších symbolů Pražského jara utvářet nástroj k „recyklování a uvolňování” myšlenek a ideologií, které byly v minulosti již tolikrát odsouzeny.
Toto překrucování je navíc nedůstojné právě v Itálii, kde v Římě byl již 18. 1. 1970, pouhý rok od jeho upálení, vztyčen první pomník v zahraničí na počest Jana Palacha, a to díky iniciativě Clelia Darida, tehdejšího římského starosty, který se osobně zúčastnil pohřbu mladého muže a byl jím hluboce zasažen.
Pokud v aktuální události lze přesto najít něco pozitivního, pak je to potvrzení, že i dnes, s odstupem půl století, zůstává čin Jana Palacha morálním vzorem, je politicky atraktivní, a tudíž vlivný a fascinující i pro ty, kteří paradoxně podporují návrat k minulé době, kterou chtěl Jan Palach svým činem uzavřít a překonat. Jedná se o několikáté potvrzení mravní a etické moci Spravedlivých, kteří obětovali sami sebe pro vyšší dobro a zanechali tak ve společnosti nesmazatelnou stopu, jejíž světlo nás neustále, i v nejisté a temné době, vede.
My jakožto Gariwo – Zahrada spravedlivých v Praze se jasně stavíme proti tomuto zavrženíhodnému využívání morálního dědictví mladého Palacha a připojujeme se k oficiálnímu protestnímu prohlášení Studentské rady Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a k příslušné petici. Prohlášení, které bylo posláno italským a českým médiím, ambasádám obou zemí a příslušným italským orgánům, již bylo prezentováno jak v místních denících VeronaSera, Arena di Verona a Secolo Trentino, tak v národních. O veronské aféře psaly časopis Vita a deníky La Repubblica a Corriere. V posledním jmenovaném Paolo Mieli mluví o "odkazu, který vadí východní Evropě" a přichází s paralelou s odstraněním v Budapešti sochy Imre Nagyho, dalšího protagonisty jiné sovětské invaze, tentokrát do Maďarska v roce 1956.
Tímto vyzýváme všechny, kterým není lhostejná památka Spravedlivých lidí, jejichž zástupcem Jan Palach bezpochyby byl, aby vyjádřili svůj názor vůči neakceptovatelnému zneužití jeho památky a připojili se k iniciativě tím, že podepíší a budou dále šířit tuto online petici, která požaduje odvolání jakékoliv zmínky s odkazem na Jana Palacha z programu koncertu.
Překlad z italského originálu: Barbora Šupíková