Dokument bude mít premiéru v září

Režie: San Willems ve spolupráci s: Nicolas de Warren, Václav Bělohradský, Ivan Chvatík, Pavel Kouba, Jan Sokol, Dick Verkijk

Produkce: Nicolas de Warren
Výkonný producent: Francesco Tava

Zemře filosofova myšlenka, když zemře filosof? Jaký je onen svět, který čeká nikoli lidi, ale jejich ideje? Myšlenky a názory se snadno beze stopy zapomenou. Odpovědnost za to, zda přežijí nebo budou zapomenuty, je zcela v rukou těch, kteří se jimi inspirují, kteří je přetvářejí a znovu přijímají. Ovšem jaké máme právo dotýkat se cizích názorů? Je skutečně možné vyhnout se jak překroucení myšlenky, tak jejímu opakování bez jakéhokoliv účinku?

To jsou některé z tíživých úvah, které se objevily při psaní a natáčení dokumentu „The Socrates of Prague“, věnovanému životu českého filosofa a disidenta Jana Patočky. A další otálení následovalo během měsíců příprav, když jsme se sami sebe ptali, jaký typ příběhu chceme vyprávět. Patočka byl svědkem nejpodstatnějších historických událostí dvacátého století: světových válek, vzestupu a šíření hitlerismu a stalinismu, studené války, evropského politického disentu. Jeho příběh spíš než o čemkoliv jiném vypovídá o silném smyslu pro čest. Tento filosof měl mnohokrát možnost opustit Prahu a najít útočiště v některé z mnoha evropských univerzit, které by ho snadno přijaly. Jeho volba neopustit svou zemi odpovídá jeho jasné etické touze svobodně uplatňovat myšlenku, která není abstraktní, nýbrž otevřeně čelí dramatům své doby, aniž by se stáhla nebo aniž by hledala bezpečný odstup.

Natáčet film je něco jiného než psát knihu. Měli jsme možnost představit projekt, vyzkoušet si práci s jazykem pro nás dosud neznámým, kde vizuální aspekt není podružný aspektu teoretickému. Pro někoho, kdo studuje filosofii, je práce s režiséry, odborníky a zvukovými techniky neobvyklou a mnohdy i nepříjemnou zkušeností. Na jednu stranu dovoluje rozšířit jazykové roviny tím, že překoná plochost psaného listu. Na stranu druhou nutí nacházet způsob, jak koncepty udržet komplexní, srozumitelné a takové, aby je dokázalo ocenit logicky širší publikum. Právě proto jsme se rozhodli vynechat spíše technické aspekty Patočkových myšlenek a vypravovat to, co jsme považovali za skutečně důležité: jeho příběh. Jedná se o příběh nevyhnutelně poznamenaný svým smutným závěrem: sokratovským gestem, které přivedlo Patočku k obětování vlastního života pro myšlenku.

Proč se filosof poté, co celý život prožije mimo politická klání, na stará kolena rozhodne stát se disidentem, který podepíše a snaží se o rozšíření Charty 77, podporující lidská práva, mezi jejímiž organizátory autory byl Václav Havel? Byl si vědom nebezpečí, kterému šel naproti? Při rozhovorech s některými dobovými svědky jsme se dozvěděli, že Patočkovo rozhodnutí vyvedlo z míry jeho vlastní žáky, kteří v oněch posledních letech věrně chodili na jeho přednášky a tajné semináře, organizované vždy na jiných místech, aby se vyhnuly přerušení ze strany policie daného režimu. Hlavními tématy těchto seminářů byly myšlenka a úděl toho, čemu dnes říkáme Evropa, názory starých Řeků a představa o „péči o duši“, chápaná jako základní znak západního myšlení, úloha intelektuála v současné společnosti a jeho schopnost stavět se proti politickému a sociálnímu bezpráví. Přestože se jednalo o zakázaná témata, v kontextu politické normalizace, která následovala po neúspěchu Pražského jara, si málokdo uměl představit, že by starý filosof skutečně pomýšlel na konkrétní kroky, které by následovaly po jeho slovech.

Kdo to byl Jan Patočka? Velmi kulturní člověk, ponořený po celou dobu své existence do studia filosofie. Výborný učitel, na kterého se zalíbením a nostalgií vzpomínají všichni ti, kteří měli možnost ho poslouchat. Filosof, který dokázal přijmout a přetvořit fenomenologickou tradici, přičemž ji oprostil od subjektivismu a formalismu a zdůraznil, že ještě před tím, než získáme jasnou představu o světě, jsme již esenciálně zapojeni do jeho vývoje, a to nikoli jakožto nehybné trosky, ale jako individua schopná svobody a odpovědnosti. A konečně, byl to Evropan. Zatímco kontinent byl politicky a kulturně rozdělen do dvou protichůdných bloků, Patočka mluvil o Evropě, zkoumal její historii a ptal se, jaká budoucnost by ji kdy mohla očekávat.

Patočka jako člověk, jako filosof a jako Evropan. To jsou interpretativní linie, které jsme při práci na „Pražském Sokratovi“ sledovali. Abychom našli odpovědi, obrátili jsme se na osobnosti, které Patočku v různých obdobích a různým způsobem znaly. Tím, jak lidé odpovídali na stejné otázky a každý z nich byl schopen poskytnout odlišné nuance, přispěli k představě, kterou jsme potřebovali. Tato tři témata nejsou navíc jasně oddělitelná, ale mají tendenci se nepřetržitě mísit. A tak se Patočkovo učení, jeho „inspirovaná meditace“ a jeho schopnost transformovat do slov vlastní myšlenky bez písemného zprostředkování, stávají zároveň jeho způsobem pohledu na svět a na politický horizont, jehož silueta se před ním objevuje. Patočka nikdy neměl rád politiku, která pro jeho generaci vždy znamenala pouhý boj o moc. Jednal nicméně politicky do té míry, aby se stal nositelem myšlenky o „občanské odpovědnosti“, která je koncipována jako praktická zásada platná mimo jakoukoliv opoziční stranu.

Kromě představitelů z masa a kostí, které jsme zpovídali s nadějí, že získáme jasnější představu o Patočkovi, jsme jako místo pro natáčení celého dokumentu zvolili Prahu, a to nejenom jednoduše jako prostředí, ale i jako dalšího živého svědka. Místo, které si Patočka určil jako jediné jeviště svých myšlenek a které zcela odráželo trhliny a střety, které poznamenaly nedávnou evropskou historii, nám k vyprávění příběhu díky své velkorysosti a mnoha přátelstvím poskytlo některé ze svých nejhezčích lokací.

Pravděpodobně se nám nepodařilo odpovědět na všechny otázky, které jsme si položili. Stále nevíme (nebo možná můžeme jen nejasně tušit) co je to za názor, když umírá ten, kdo ho přijal. Možná tento názor zůstane spíše tématem k diskusi a rozepřím než pokusem o sestavení nepotřebných hagiografií. Odlišné názory, které se v dokumentu objevují, nám v tomto duchu dávají naději. Právě proto, abychom upozornily na tyto neustálé odlišnosti, jsme slova dokreslili zřetelným hudebním pozadím. Goethe měl za to, že smyčcový kvartet evokuje představu „čtyř inteligentních osob, které mezi sebou mluví“. A tak vývoj příběhu doprovází smyčcový kvartet a hraje pasáže z cyklu „Cypřiše“ od Dvořáka, hudebního skladatele, kterého si sám Patočka velmi zamiloval. Pro kvartet je jako stvořená i finální scéna, kde kolem stolu sedí skupina mladých výzkumníků, hovořících o Patočkových činech a myšlenkách. Není to jen obyčejná pocta, nýbrž konkrétní způsob, jak se vrátit k naléhavým otázkám, stejně tak dnes jako včera.

Překlad z italštiny: Mgr. Barbora Šupíková, Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.