Brzy po skončení druhé světové války Československo vyhnalo přibližně tři miliony svých etnických Němců ze Sudet a z území sousedících s Německem a Rakouskem, kde tito žili od pozdního středověku. Tragédie stála životy dvaceti až třiceti tisíc potvrzených obětí, avšak podle sudetoněmeckých organizací by celkový počet obětí mohl dosáhnout dokonce až čísla 270.000, jak jsme již v minulosti několikrát psali. Zdá-li se být poměrně snadné zachovávat a kultivovat historickou paměť o „hříších“ poražených nebo o zneužití pravomocí a o genocidách a zločinech proti lidskosti spáchaných poraženými, tím obtížnější je otevřeně mluvit o hříších vítězů, a to navzdory téměř osmdesáti letem, které nás od konce druhé světové války oddělují.

Generace, které osobně zažily hrůzy války, nebo ty, které ve své paměti uchovávají rodinnou vzpomínku, vidí v těchto hříších přiměřené vyrovnání za prožité útrapy. Zejména v zemích jako je Česká republika, kde, na rozdíl od toho, co se odehrálo v nacistickém Německu, a to i přičiněním historického mlčení nařízeného komunistickým režimem, se nikdy nekonal skutečný proces uznání, přijetí a katarze „domácího“ zla, tedy zla spáchaného vítězi na poražených po skončení války. Zlo není nepodobné jakési kolektivní mstě.

Studium historie nás však učí, že jen oboustranně přijímaná a uznávaná historická paměť může položit základy trvalého mírového soužití mezi oběma stranami konfliktu. Je tomu tak proto, že „jednostranná“ vzpomínka bude pravděpodobně prezentovat skrytá ohniska napětí, která jsou krmena dosud nevyřešenou starou nenávistí. Zřídka se proto setkáváme s vinou pouze na jedné straně. I když v případě nacismu si můžeme být jisti tím, kdo jsou pachatelé i oběti, tato jistota selhává tehdy, když se chceme pokusit objektivně a nezaujatě porozumět příčinám, které spustily válku. A to je právě uvědomění si toho, že je to „jen naše vina,“ která rozdmýchává horké uhlíky potenciálních budoucích konfliktů, není-li usmíření ve veřejném prostoru historické paměti vzájemné.

Proto tedy vítáme nedávné zprávy o tom, že se snižuje počet Čechů, kteří schvalují vyhnání sudetských Němců. Jestliže data Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2002 hovořila o 64 % českých občanů, kteří se domnívali, že bylo správné ze země vyhnat československé občany německé národnosti a zabavit jejich majetek, v listopadu loňského roku to bylo již pouze 37 %. Dnes si každý čtvrtý Čech myslí, že vyhnání bylo nespravedlivé a 9 % si myslí, že je nutné se omluvit, zatímco 4 % vnímají jako legitimní dokonce i odškodnění a restituci zabaveného majetku. Na druhé straně roste také podíl těch, kteří uvedli, že nemají na věc žádný názor nebo jí nevěnovali vůbec pozornost. Oproti stejnému průzkumu provedenému před dvěma lety není zlepšení konzistentní (v roce 2013 to bylo 40 %), významné však je, že trend zůstává pozitivním i přes atmosféru strašidelného populismu a nacionalismu, které opět nebezpečně infikovaly střední Evropu, o čemž svědčí alarmující neliberální tendence přítomné v Polsku a Maďarsku.

Překlad z italštiny Mgr. Miroslava Ludvíková, Gariwo Zahrada Spravedlivých, z.s.