Program konference:

Giovanni Sciola, ředitel Italského institutu v Praze

Jan Macháček (Respekt - Knihovna Václava Havla)

Moc bezmocných Spravedlivých u Václava Havla

Andreas Pieralli (Gariwo - Zahrada Spravedlivých)

Prezentace nového projektu Gariwo - Zahrada Spravedlivých.

Mikuláš Kroupa (Post Bellum)

Ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa představí metodu, jak sbírat paměti nejstarší generace, formy, jak tyto příběhy vyprávět veřejnosti. Jaké mají redaktoři Post Bellum zkušenosti ze základních a středních škol? Proč má nejstarší generace pocit, že současná společnost se o jejich zkušenosti nezajímá? Co se stalo s moderní českou společností? Zapomíná, nebo nechce si připomínat? Jak rozumět procesu „vyrovnávání se s minulostí“?

Marta Kottová (česká přeživší holocaustu a předsedkyně Historické skupiny Osvětim)

Marta Kottová vděčí za svůj život Karlovi Košvanci, který během války pašoval jídlo do Terezínského ghetta pro vězně. Karel Košvanec byl nedávno prohlášen in memoriam za Spravedlivý. Jako dítě Marta Kottová prošla koncentračním táborem Terezín, odkud byla s rodinou poslána do vyhlazovacího tábora Osvětim. Angažuje se v osvětě mládeže a své zkušenosti z dob druhé světové války se snaží předat současným generacím.

Karol Sidon, vrchní zemský a pražský rabín

Hodnocení spravedlivých v židovské tradici

Miroslava Ludvíková (Historička, živě z Itálie) Záchrana Židů v Itálii: případ Karel Weirich

Český novinář Karel Weirich (1906–1981) žil dlouhou dobu v Itálii. Pracoval jako novinář pro Vatikán a od roku 1935 také jako vatikánský korespondent ČTK. Během druhé světové války organizoval síť pomoci ve prospěch Židů pronásledovaných nacistickým a fašistickým režimem. Zvláště intenzivně se Weirich angažoval v koncentračním táboře Ferramonti di Tarsia v jihoitalské Kalábrii, kde bylo uvězněno téměř pět stovek československých Židů, pasažérů ztroskotané lodi Pentcho mířící do Palestiny. Postava českého novináře zůstává nepříliš neznámá odborníkům i veřejnosti.

Dokument "Mladí antipolitici"

Promítání dokumentu z roku 1986, který tajně natočil novinář a spisovatel Gabriele Nissim, zakladatel a předseda organizace Gariwo - Foresta dei Giusti.

Gaetano Liguori - solo koncert "Klavír pro Spravedlivé

Vystudoval klavír a elektronickou hudbu na milánské Konzervatoři Giuseppe Verdiho, brzy se prosadil jako lídr skupiny Idea Trio, se kterou odehrál více než tři tisíce koncertů. Jeho hudba a jeho desky a CD (více než třicet) dostihly nejrůznější události, znějí na náměstích, festivalech, v podnicích, školách, divadlech a společenských střediscích. Pořádal turné po Německu, Francii, Švýcarsku, Portugalsku, Polsku, Kubě (Světový festival mládeže) Indii, Thajsku, Singapuru a Malajsii. Zúčastnil se četných cest podpory do Eritrey, Senegalu, na Saharu, do Amazonie, Nicaraguy, Jeruzaléma a Sarajeva, kde hrál pro „Time for Pace. V roce 2011 získal spolu s Danielem Biacchessim cenu UNESCO za představní „Acquae Mundi”. V roce 2012 zhudebnil oratorium „La bontà insensata” na texty Gabriela Nissima, které debutovalo ve Varšavě. V roce 2013 získal Zlatého Ambrože – nejvyšší ocenění Milána za občanské zásluhy.

PROFIL ŘEČNÍKŮ

Jan Macháček

Jan Macháček je český novinář a hudebník, v současné době působí jako komentátor a analytik týdeníku Respekt a Hospodářských novin. V osmdesátých letech se jako signatář Charty 77 angažoval v československém disentu a jako kytarista Plastic People of the Universe působil také na undergroundové hudební scéně. Od roku 1990 pracuje v týdeníku Respekt, který spoluzakládal. V devadesátých letech absolvoval několik prestižních stáží v USA, například v National Forum Foundation či na University of Michigan. Učí na New York University Prague a přednáší na mezinárodních konferencích (tradiční Economic forum) a univerzitách (Columbia University, NY). Je předsedou správní rady Knihovny Václava Havla a společně s Knihovnou VH také organizuje konference. Za svou novinářskou práci byl mnohokrát oceněn, například v roce 2010 získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

Andreas Pieralli

Narozen ve Florencii v roce 1977, vystudoval politické vědy a ekonomii na tamní univerzitě. Díky smíšenému původu (italský, český a bulharský), měl možnost pravidelně cestovat do bývalého Československa a naučit se český jazyk. Od roku 2005 žije trvale v Praze, kde pracuje jako konzultant pro italské podniky, překladatel, učitel, a publicista. Má bohaté zkušenosti z italsko-českého prostředí. Zajímá se především o ekonomii, politiku, globalizaci, společnost a ekologii. Kromě novinařiny a publicistiky se věnuje i spisovatelské činností - na svém kontě má dvě publikace. Od roku 2012 sleduje projekt Gariwo - Zahrada Spravedlivých, v rámci kterého zorganizoval dvě konference.

Mikuláš Kroupa

Mikuláš Kroupa se narodil v rodině disidenta Daniela Kroupy v roce 1975. Vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky a roku 1997 začal působit v rozhlasové publicistice: nejdříve spolupracoval s Českým rozhlasem, v letech 2004–2006 pracoval v české redakci BBC World Service a příležitostně publikuje například v Hospodářských novinách, Lidových novinách nebo na Aktuálně.cz. Od roku 2006 působí jako spolupracovník Českého rozhlasu. Na stanici Rádia Česko, kde s Adamem Drdou připravovali cyklus Příběhy 20. století. Za svůj pořad Únor 1948 jako vláda StB získal roku 2008 zvláštní uznání Prix Bohemia Radio. Kroupův dokumentární cyklus od března 2013, po zániku Rádia Česko, pokračuje na stanici Český rozhlas Plus, v repríze jednotlivé díly vysílá Radiožurnál.

Roku 2001 Kroupa založil občanské sdružení Post Bellum, které dokumentuje vzpomínky pamětníků významných událostí českých poválečných dějin, využívané v Příbězích 20. století, a stal se jeho ředitelem. Roku 2008 se podílel na vytvoření mezinárodního internetového projektu Paměť národa. Pod Kroupovým vedením získal tento projekt roku 2009 cenu Inforum jakožto nejlepší informační počin roku a druhé místo v anketě Křišťálová Lupa v kategorii Projekt roku. (Zdroj: Wikipedia).Post Bellum, nezisková organizace od roku 2001 sbírá vzpomínky pamětníků. Vyzpovídala více než 3,5 tisíce osobností, jejichž vzpomínky jsou zpřístupněny veřejnosti. Post Bellum vybudovalo spolu s Českým rozhlasem a USTR mezinárodní sbírku Paměť národa, www.pametnaroda.cz, www.memoryofnations.eu. Možná znáte jejich rozhlasový cyklus Příběhy 20. století, komiks Ještě jsme ve válce, galavečery Ceny Paměti národa v přímém přenosu ČT, animované, dokumentární a hrané krátké filmy Paměti národa, výstavy My jsme to nevzdali, Heydrichiáda v podobě koncentračního tábora na Karlově náměstí v Praze v roce 2012, jejich vzdělávací projekty Příběhy našich sousedů, aplikaci pro mobilní telefony Paměť národa a další jejich aktivity. Jak vznikly a k čemu slouží?

Marta Kottová

Marta Kottová je česká přeživší holocaustu a předsedkyně Historické skupiny Osvětim. Jako dítě prošla koncentračním táborem Terezín, odkud byla s rodinou poslána do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (někdy též Osvětim-Březinka). Angažuje se v osvětě mládeže a své zkušenosti z dob druhé světové války se snaží předat současným generacím. V rámci této činnosti navštěvuje školy, vzpomínkové akce a usiluje o to, aby „memento holocaustu nikdy nevymizelo z naší paměti“. Za tuto svou činnost získala 28. října 2008 medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství z rukou českého prezidenta Václava Klause. (Zdroj: Wikipedia)

Karol Sidon

Karol Sidon, hebrejským jménem Efrajim ben Alexander, zemský a pražský rabín, dramatik, spisovatel, bývalý chartista a disident částečně židovského původu. Narodil se za války v tzv. smíšeném manželství. Otec byl pro svůj židovský původ poslán do koncentračního tábora Terezín a po neúspěšném pokusu o útěk popraven. Po otcově deportaci byl chlapec skrýván na venkově, a to až do konce okupace. Po maturitě na JSŠ pracoval jako dělník a kulisák a vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Poté krátce pracoval v Československém rozhlase, do roku 1968 byl dramaturgem ve Státního filmu ve studiu Jiřího Trnky. V roce 1968 byl redaktorem Literárních novin, Literárních listů a Listů. Po jejich zrušení se stal ineditním autorem. Od roku 1969 pracoval jako dělník a prodavač tisku, po podpisu Charty 77 byl propuštěn a následně byl zaměstnán jako topič. Roku 1978 obdržel exilovou cenu J. Koláře. V roce 1983 byl nucen pod nátlakem StB (viz akce "Pavouk") emigrovat do Německa, kde v Heidelbergu studoval judaistiku. Roku 1992 se stal pražským a zemským rabínem. (Zdroj: Wikipedia)

Miroslava Ludvíková

Narodila se v České republice, aktuálně žije v italské Ceseně. Vystudovala historii a filozofii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Po dokončení studia působila v Židovském muzeu v Praze jako ředitelka Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze (2007–2011). Poté získala stipendium Evropské unie (Grundtvig) a odjela na stáž do Istituto storico v Modeně (2011–2012). Rozhodla se v Itálii zůstat a pracuje na volné noze. V roce 2008 vydala knihu Darované životy – příběhy českých Spravedlivých mezi národů, která byla výsledkem jeho výzkumu v Yad Vashem. V současné době se soustředí na výzkum českých Židů, kteří přežili druhou světovou válku v jižní Itálii a do italštiny přeložila deníky jednoho z těchto Židů, Erwina Grosse (nepublikované).

Gaetano Liguori

Vystudoval klavír a elektronickou hudbu na milánské Konzervatoři Giuseppe Verdiho, brzy se prosadil jako lídr skupiny Idea Trio, se kterou odehrál více než tři tisíce koncertů. Jeho hudba a jeho desky a CD (více než třicet) dostihly nejrůznější události, znějí na náměstích, festivalech, v podnicích, školách, divadlech a společenských střediscích.

V roce 1978 získal Cenu hudební kritiky za své album, nahrané jako duet s otcem – bubeníkem Linem Liguorim. Pořádal turné po Německu, Francii, Švýcarsku, Portugalsku, Polsku, Kubě (Světový festival mládeže) a kromě toho byl prvním italským jazzovým hudebníkem, který hrál v Indii, Thajsku, Singapuru a Malajsii.

Zúčastnil se četných cest podpory do Eritrey, Senegalu, na Saharu, do Amazonie, Nicaraguy, Jeruzaléma a Sarajeva, kde hrál pro „Time for Pace”, dále do Beirutu, a to při příležitosti výročí masakru v Sabře a Šatíle, a konečně do Bagdádu, Damašku, Aleppa a Istanbulu. Kromě toho vystupoval v Madridu a v Albacete při příležitosti 75. výročí založení mezinárodních antifašistických brigád ve španělské občanské válce. Je velmi aktivní ve skládání doprovodné hudby pro divadelní představní, filmy, rádiové vysílání a baletní představní. Spolupracoval mimo jiné s držitelem Nobelovy ceny Dariem Fo. Byl uměleckým ředitelem různých cyklů, mezi nimiž byl „Manhattan Sound” v milánském Palazzo Reale, Mantovský hudební festival a pásmo „Jazz all’Idroscalo”. Je profesorem klavíru a dějin jazzu na milánské Konzervatoři Giuseppe Verdiho, kde rovněž vede improvizační dílny, a dále je pověřen vedením mistrovských tříd na milánských univerzitách „Luigi Bocconi” a UNITRE. Ve spolupráci s Guidem Michelonim napsal knihu „Una storia del Jazz” (Edizioni Christian Marinotti, Milano 1999) a v roce 2003 spolu s Claudiem Sessou knihu „Un pianoforte contro” (Selene edizioni). Mezi jeho poslední projekty patří multimediální koncert s názvem „Ronin”, inspirovaný filmovou tvorbou Akira Kurosawy, a oratorium „Dalla gola profetica”, složené na texty Sergia Quinziho. Podílí se na různých scénických čteních občanských divadel s Danielem Bianchessim, Giuliem Cavallim a Liciou Vasiniovou. Zabývá se rovněž filmovou tvorbou a spolupracuje se slovníkem „Morandini”. V milánské katedrále složil a zahrál hudbu k „Žalmům naděje” (Salmodia della speranza) pátera Davida Maria Turolda. Jeho poslední CD „Noi credevamo ... e ancora crediamo” (Bull records 2011), nahrané se skupinou Trio Idea, znovu poskytuje nahrávku různých bojových dílek od „Bella ciao” po „Publo unito” z roku 1972. V roce 2011 získal spolu s Danielem Biacchessim cenu UNESCO za představní „Acque Mundi”. V roce 2012 zhudebnil oratorium „La bontà insensata” na texty Gabriela Nissima, které debutovalo ve Varšavě. Nedávno radiová stanice Radiopopolare po čtyřiceti letech od prvního vydání znovu na CD vydala jeho první album „Cile libero Cile rosso”. V roce 2013 získal Zlatého Ambrože – nejvyšší ocenění Milána za občanské zásluhy.