Od svého založení Gariwo podporovalo různé kulturní akce. Za prvé, podpořili jsme paměť dobra, tedy těch, kteří se zasloužili záchrany životů během holocaustu. Tak se zrodila myšlenka Spravedlivých, kteří nejenže představují nejneúprosnější obvinění vůči nespravedlivým a vůči každé formě lhostejnosti, ale kteří každému z nás ukazují příležitost reagovat na zlo a vzít do svých rukou svůj osud. Poté jsme rozšířili myšlenku Spravedlivých na všechny genocidy, a to i díky zapojení Evropského parlamentu a poté i italského parlamentu, a podpořili výstavbu Zahrad po celém světě. V nadcházejících letech chceme pokročit dále: jasně propojit myšlenku Spravedlivých s Úmluvou Organizace spojených národů o prevenci genocid.

Naším cílem je, aby všechny parlamenty v Evropě a na celém světě uznaly Den Spravedlivých, jakožto způsob uplatnění Raphaela Lemkinova úmluvy přijaté v roce 1948 Spojenými národy. Bez této perspektivy hrozí, že naše morální poselství pravděpodobně zůstane obecné. Naopak zájem o Spravedlivé se zesílí, pokud ho podpoří myšlenka Úmluvy – kterou schválila většina světových parlamentů. Musíme tedy jasně definovat, jaký je význam paměti a zhodnocení Spravedlivých: a sice předcházet extrémnímu zlu v naší době a pro příští generace. Z tohoto důvodu jsme požádali italský parlament, aby schválil tři návrhy: výroční zprávu o potenciálních genocidách a masových zvěrstvech ve světě, která by obsahovala metody aktivního zásahu k odvrácení nejnebezpečnějších krizí; jmenování poradce pro genocidy, který je za tyto výroční zprávy odpovědný vůči veřejnosti; založení nezávislé komise pro lidská práva. Itálie, která rovněž schválila úmluvu dne 4. června 1952, posléze udělala velmi málo, aby podpořila tento závazek během genocid, které se odehrály jedna po druhé po Shoah ve světě, od Kambodže až k vyhlazení etnika Tutsi ve Rwandě. Chceme usilovat o to, aby naše země nejen obnovila ducha Úmluvy, ale aby se stala poslem Dne Spravedlivých ve světě tím, že se opíráme o Evropskou unii: je v hlubokých kořenech naší země zapojit se do mírových iniciativ. Šíření myšlenky Spravedlivých na mezinárodní úrovni znamená nabízet společnosti osvětu v obtížném umění předcházení zlu. Naše humanistická kultura nám nabízí všechny nástroje a mohla by se stát morální hrdostí naší země na mezinárodní úrovni. To je také důvod, proč Gariwo vybudovalo plodnou a důležitou práci s mnoha našimi velvyslanectvími v zahraničí.

Abychom pochopili tento koncept, je však užitečné uvažovat o myšlence Raphaela Lemkina, velkého tvůrce Úmluvy v Organizaci spojených národů. Tento polský právník, židovského původu, měl důležité intuice, spojující jeho zkušenost s přežitím Šóa s jeho teoretickou reflexi. Tím, že definoval termín genocida, pojem, který do té doby nikdy neexistoval, chtěl spojit židovské drama s veškerým vyhlazováním dějin. Lemkin nechtěl být jen Žid, který žádá o spravedlnost pro svůj lid, ale Žid, který vede lidstvo v boji proti všem genocidám. Měl silnou spinozianskou vizi a myslel si, že užitečné pro Židy (jakožto pro Armény a pro všechny lidi, kteří utrpěli masakry a pogromy), bylo sjednotit celé lidstvo proti ideologii vyhlazení. Nebylo to jen užitečné pro sebe, pro své vlastní přežití, nýbrž také pro ochranu každého z nás. Žádný národ by se nemohl zachránit sám, kdyby nebyla schválena mezinárodní legislativa, která by zavázala všechny země světa ke společnému paktu. Lemkin pak usoudil, že jedinou možnou záchranou pro oběti, bylo zabránit genocidám. Jedině budoucnost dokáže vykoupit minulost. Vzpomínka na oběti se měla stát gigantickou silou, která by udala nový směr lidstvu.

Neexistovala pro něj žádná náhradní spravedlnost, která by mohla vykoupit trosky. Zničené životy byly navždy. Navíc dodal, že by nebylo možné soudit miliony Němců v poválečných procesech, kteří se různými způsoby podíleli na židovském vyhlazení a zůstali lhostejní. Mohlo by to být provedeno jen pro některé, ale procesy by sloužily jen málo, kdyby nebyly vytvořeny nové sdílené hodnoty a nové instituce, schopné předcházet genocidám dříve, než trýznitelé mohly dokončit své plány. Poté, co jeho rodiče zemřeli v rukou nacistů, Lemkin dal slib: bude si je pamatovat a ctít je svým závazkem vůči Organizaci spojených národů. Měl stejného ducha jako Etty Hillesum, kterému Němci zabránili realizovat sen, který před deportací rozpracoval ve svých denících: přehodnotit další a rekonstruovat svět bez kapky nenávisti. Cíl, který je vždy sledován jako horizont života.

Takže Lemkin se svou mimořádnou bitvou o Konvenci chtěl lidstvu naznačit nové přikázání, které do té doby nikdy nebylo vzato v úvahu: žádné další genocidy. Tento nový termín (do té doby nebylo slovo, které by definovalo masové vyhlazení) musel vzbudit hanbu. Pro něj byla genocida nejen válečným zločinem, jak se předpokládalo v Norimberku, ale něco, co se stane vždy, když v době míru bylo plánována vyloučení a odstranění národního etnických, náboženských skupina politiků.
Povědomí o koncepci genocidy muselo dát světu nový začátek po druhé světové válce, protože do té doby, nejen tyto činy zůstaly nepotrestány, ale bylo považováno za zákonné, že ve jménu principu národní suverenity a jejich zákonů, mohly státy pronásledovat menšiny, dokud nebyly potlačeny. Nikdo neměl právo proti tomu zasáhnout. Když Lemkin s velkou inteligencí představoval problém záměru, který stojí za každou genocidou, zavedl otázku volby. Genocida není cunami, přirozenou událostí, ale je vyvolána muži, kteří se rozhodnou tak učinit: za každým vyhlazením je volba. Pro něj v každém masakru existuje záměr, a to i bez nějakého Mein Kampf , který by to dokázal. To je chyba těch, kteří masová zvěrstva nepovažují za genocidu. Lemkin si myslel opak: lze dosáhnout genocidy nejen s deklarovaným záměrem, ale také, když jsou vytvořeny podmínky, které ji vyvolávají. Lemkin uvažoval o dvou aspektech. A to: jak pojem, který se v právní slovní zásobě nazývá dolus specialis, kdy to znamená, že trestné činy s přímým a zjevným záměrem zabíjení a v důsledku toho soudci v aktu odsouzení zdůrazňují objektivní důkaz o záměrech vraždy; jak definice dolus eventalis, když zločinec zavede praktiky, které objektivně vytvářejí možnosti a podmínky vraždy.

Polský právník také položil otázku genocidy ne jako skutečnost, která se týká pouze postižené menšiny, ale jako ochuzení, které postihuje celé lidstvo. Vzpomínám si na jednu jeho větu (1): „Kdyby Židům odsouzeným Německem nebylo dovoleno vytvořit Bibli a dát světu Spinozu nebo Einsteina, kdyby Polákům nebylo umožněno darovat světu Koperníka, Chopina nebo Curie, kdyby nebyl Hus nebo Dvořák z Čechů, od Řeků Platón a Sokrates a od Rusů Tolstého nebo Šostakovič, každý národ by utrpěl nenapravitelnou ztrátu.“ Neexistuje genocida, která by se nedotkla celého lidstva. Lhostejnost je tedy emoce, která škodí všem: člověk nemůže být lhostejný k něčemu, co poškodí celou lidskou komunitu, včetně té samotné, lhostejné osoby. Za nezodpovědností není jen opuštění oběti, ale i sebedestrukce.

Jak napsal v některých z jeho poznámek nalezených v jeho osobním archivu, podle Lemkina bylo vždy nutné položit si tři základní otázky: jaké jsou cíle genocidářů? Jaké jsou jejich motivace, i když se zdají být nejvíce nápadité? Jaké jsou genocidní techniky, které uplatňují? Z odpovědí na tyto otázky sestoupili politické úkoly Úmluvy Organizace spojených národů: sledovat nenávistné projevy ideologie, které vedou ke genocidám; právo na zasahování OSN do mezinárodních krizí; blokovat probíhající genocidy (ne totální válku, ale kombinace politických, vojenských, diplomatických a morálních tlaků, které by mohly blokovat programy potenciálních vrahů); vytvoření mezinárodních soudů jako morálního odrazování (Lemkin byl ve skutečnosti přesvědčen, že státy nejsou abstraktní subjekty, ale vždy podmíněné výrazy lidí v těle, kteří by mohli být podmíněni morálním odsouzením).

Jakou roli v tom všem má Gariwo? Prostřednictvím vyprávění o Spravedlivých a šířením jejich příběhů chceme společnost učit, jak zabráni genocidám a jakékoli formě nenávisti, která vytváří předpoklady pro vyloučení a dehumanizaci.

Spravedliví učí myslet a jednat. Představují největší etický příklad, který může vyvolat emulační mechanismus ve společnosti. Svými činy nám nabízí individuální chování, které nám dává šanci zabránit genocidám. Díky nim můžeme pochopit, že každý ve svém osobním prostoru může pomoci vypnout známky nenávisti, které mohou svět vést špatným směrem.

Filozof Jan Patočka tvrdil, že bychom nikdy neměli ve své existenci oddělit den od noci, neboť člověk si musí být vždy vědom toho nejhoršího, aby mohl jednat: pokud neznáme smrt a degradaci, nemůžeme žít život. Namísto toho, totalitní režimy noc popíraly a navrhly bezbolestnou, harmonickou a pokojnou společnost, kde bylo zlo zrušeno umělou operací, která zbavovala lidské bytosti odpovědnosti. Namísto toho, my si vážíme Spravedlivých, a to nejen proto, že chceme lepší, inklusivní svět, otevřený dialogu a respektu, což nás nutí oceňovat krásu a zázrak lidského údělu, ale také proto, že chceme vysvětlit, že pokud se ukážeme nezralí, propast je vždy za rohem. Polský právník uhodl v sázce, když poukázal na to, že za genocidy nejsou zodpovědné státy, nýbrž jednotlivci, šedou zónu lhostejnosti. Nikdy neexistovala kolektivní chyba, ale všechno bylo vždy výsledkem volby jednotlivce. A pokud je zodpovědnost individuální a jedinečná, pak Spravedliví vždy představují spásu. Od dnešního dne je tedy velkým cílem pro Gariwo, dát sílu Lemkinově úmluvě s další „kapitolou“: ocenění Spravedlivých jako morálních příkladů.