Vždycky jsem měl malý sen. Vidět na významném místě židovského života a paměti známku uznání bolesti, kterou utrpěli jiní lidi a jiné národy. Avraham Burg, emeritní předseda Knessetu, tolik se snažící o mír na Středním východě, má stejný sen. Představuje si, že jednoho dne se izraelský památník Jad Vašem stane pluralitním památníkem, který vedle šoa bude připomínat i genocidy jiných národů. Píše to ve své krásné knize Defeating Hitler (2007). Burg byl by rád, kdyby se jeho země, uvězněná v připomínkách svých utrpení, mohla jednoho dne stát místem dialogu a setkání všech připomínek. Byl by rád, stejně jako Yehuda Bauer – jeden z největších badatelů šoa – kdyby se Izrael mohl stát nejvýznamnějším místem reflexe pro prevenci všech genocid.
Jak se ale zrodil můj sen? Jednak proto, že považuji za štěstí, že jsem se narodil v poválečné Itálii. Na rozdíl od jiných generací jsem se nikdy nesetkal s hlubokým antisemitismem, ale naopak jsem v průběhu těchto let viděl nárůst velkých sympatií k židovskému národu. Cestoval jsem hodně po Evropě, ale nenaleznete zde další zemi, kde je Mezinárodní den památky obětí holokaustu prožíván s takovým zanícením a intenzitou.
Kromě toho pocházím z rodiny, která v Řecku viděla umírat v lhostejnosti jednu z nejkrásnějších židovských komunit v Evropě, jakou byla komunita v Soluni. Už jako dítě jsem se naučil, že to, co se stalo Židům, se již nesmí stát žádné lidské bytosti. Na osudu Židů jsem se naučil, že proti lhostejnosti se dá bojovat, pokud se pokusíme vcítit se do kůže druhých. Kdo byl v táborech, řekl David Rousset, přeživší Buchenwaldu, by se měl stát „specialistou“ v boji proti všem táborům.
Není to však jednoduchý sen. Po dlouhou dobu museli Židé bojovat o uznání genocidy. Primo Levi měl po válce velké obtíže najít vydavatele pro svoji knihu Je-li toto člověk a v komunistických zemích, kde žila většina evropských Židů, se nemluvilo o obětech jakožto o Židech, ale obecně o obětech kapitalismu. Teprve až po roce 1989 byla o šoa zahájena diskuse. A dokonce i dnes, s výjimkou Tuniska a Maroka, je připomínka šoa v arabském světě prezentována jako trik sionistické propagandy.
Tolik Židů považovalo za povinnost soustředit se na boj o připomínání. Protože svět byl k nim lhostejným, snažili se svět naučit nenechávat se ovládnout antisemitismem. Jednalo se o povinnost odpovědnosti vůči obětem vlastního lidu.
Uznání této potřeby jednoho z nejzávažnějších trestných činů celé historie – jak píše Jan Karski, polský posel, který se marně snažil přesvědčit Edena a Roosevelta o situaci Židů v Polsku, který po válce mluvil až o druhém prvotním hříchu lidstva, se točí v bezvýchodném kruhu. Strach, že tak hrozná tragédie by mohla být zapomenuta, vedl mnoho Židů k přesvědčení, že jakékoliv srovnávání s jinými trestnými činy, by mohlo snížit její vážnost. Obrana jedinečnost holocaustu tak vytvořila mnoho překážek a zabránila tomu, aby se připomínání šoa stalo pluralitním připomínáním všech genocid. Pro některé bylo porovnání velmi nebezpečné.
Nicméně v životě se dějí nečekané věci. Když za mnou přišel Gadi Schoenheit, aby mi řekl, že součástí hlavního programu festivalu Jewish in the city bude umístění plakety připomínající všechny spravedlivé všech genocid, nejen těch, kteří zachránili Židy, v milánské synagoze, moc jsem mu nevěřil.
„Uvidíš,“ řekl jsem mu, „že tato krásná myšlenka zůstane jen snem.“
„Neboj se,“ řekl. „Během této akce připomínající sto padesát let milánské židovské komunity musíme vykonat ohromující gesto, které ukáže naši otevřenost vůči městu a světu.“
Následovaly čtyři týdny plné diskuzí o dvou textech, které budou vyryty na desce – jeden připomínající Spravedlivé mezi národy, kteří zachránili Židy, a druhý na památku Spravedlivých celého světa, kteří činí lidstvo lepším.
29. května jsem oba nápisy slavnostně odhalil společně s Agopikem Manoukianem, emeritním předsedou Svazu Arménů v Itálii, s generálním konzulem Francie, Olivierem Brochetem.
Stále tomu ještě nevěřím, protože snům je často obtížné uvěřit i v okamžiku, kdy se stávají skutečností.
Analýza Gabriela Nissima, předsedy organizace Gariwo.
Překlad z italštiny: Mgr. Miroslava Ludvíková, historička, Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.
