.jpg)
„Včera i dnes, Spravedliví vždy potřební“ je téma třetího Evropského dne Spravedlivých, ustanoveného Evropským parlamentem. 3. března v Palazzo Cusani propuknou milánské oslavy spolu s kongresem „Evropský den Spravedlivých. Připomínání dobra a výchova k odpovědnosti“, kterého se zúčastní také ministr zahraničí Gentiloni a milánský starosta Pisapia. Rovněž v Miláně budou 6. března v Zahradě Spravedlivých připomenuti Razan Zaitouneh, syrská aktivistka za lidská práva, unesená v roce 2013; Ghayath Mattar, mladý pacifista, zavražděný v Sýrii v roce 2011; Mehmet Gelal Bey, starosta tureckého Aleppa, který se postavil proti genocidě v roce 1915; italská pobřežní hlídka a italsko-eritrejská aktivistka Alganesh Fessaha, kteří riskovali životy za imigranty; Rocco Chinnici, soudce zavražděný mafií v roce 1983. Den Spravedlivých se bude slavit také v Praze, Varšavě, Düsseldorfu a v Izraeli; nové Zahrady Spravedlivých budou inaugurovány také v Assisi (Perugia) a v Orzinuovi (Brescia).
Když jsem v roce 2012 navrhl poslancům Evropského parlamentu usnesení, které poté vedlo ke schválení Evropského dne Spravedlivých, musel jsem odpovědět na dvě konkrétní otázky. Někteří z mých nejdražších přátel z židovského světa tvrdili, že koncept Spravedlivého člověka se týká pouze holocaustu a není potřeba používat toto označení pro ostatní genocidy, protože tímto způsobem by se banalizovala jednotná povaha vyhlazování židů. Kdyby se toto označení používalo pro ostatní masové zločiny, vyvolalo by to zmatek. Tudíž by bylo chybou připomínat jednotlivé paměti v jediném dni. Bylo by lepší, aby každá konkrétní vzpomínka (holocaust, masakr Foibe nebo arménská genocida) byla připomínána v jiný den – tak by byla dodržena hierarchie mezi jednotlivými utrpeními, protože vzpomínka holocaustu by měla být upřednostněna.
Další poznámka se pak týkala samotného významu připomínání dobra. Vzpomínat Spravedlivé s přílišným patosem by znamenalo vytvářet alibi pro národy, které potlačily zodpovědnost za své vlastní vystupování během holocaustu či dalších masových zločinů. Připomínání „dobrých“ by tak zakrylo zločiny nespravedlivých a vyvolávalo by dojem, že naproti nesmírnému zlu tu byl morální odpor větší, než tomu ve skutečnosti bylo.
K první poznámce tedy odpovídám, že připomínka holocaustu, nejkrutějšího vyvražďování, získává smysl, pouze pokud se stává nástrojem varování pro celou populaci, nástrojem pro předcházení jakékoliv formy genocidy, ať už se týká židů či nežidů. Právě ze zamyšlení nad touto tragickou zkušeností vznikla kategorie lidí – Spravedlivých – kteří se díky své statečnosti pokoušeli nasměrovat historii jiným směrem. Vyhledávání a valorizace těchto lidí ve všech genocidách tak mohlo novým generacím poskytnout mimořádné morální příklady důstojného chování. Bylo by krátkozraké a příliš zjednodušující vyloučit z této příkladné vzpomínky zachránce, kteří šli na pomoc Arménům v Osmanské říši, Tutsiům v Rwandě nebo Kambodžanům, kteří skončili v gulazích Poe Pota. Spravedlivý není jen nežid, který zachraňoval žida, ale jakýkoliv člověk, který neváhal zachránit jiného člověka.
Po jistém odporu a nepochopení byl můj návrh konečně v Izraeli přijat některými z nejvýznamnějších odborníků na holocaust, jako jsou historik Yehuda Bauer a profesor Yail Auron. V listopadu minulého roku se totiž konala velká konference o genocidě na univerzitě Open University di Ra’anana, kde tito dva profesoři připomněli dvacetileté výročí rwandské genocidy a zdůraznili, že v Izraeli hrozilo, že se dopustí velké chyby v momentě, kdy by památka holocaustu byla oddělena od památky ostatních genocid. Nové generace v Izraeli by totiž byly vzdělávány zkresleně, pokud by se učilo, že v historii existovalo pouze to zlo, které zasáhlo židy. Proto bylo rozhodnuto nejenom oslavovat na této univerzitě Evropský den Spravedlivých, ale také slavnostně odhalit dne 10. března v obci Neve Shalom památník, který by spolu se slavným památníkem Jad Vašem připomínal také Spravedlivé z jiných genocid.
Druhá poznámka, tj. že připomínání dobra může zastínit připomínání zla, je naproti tomu více zakořeněná, i když nikdy nebyla jasně a explicitně vyslovená. Za touto obavou z mluvení o dobru stojí pesimistická vize lidskosti, která v poslední analýze zbavuje lidi výsady být tvůrci vlastního osudu. Téměř se zdá, že zlo je převažujícím prvkem lidské přirozenosti a že lidé jsou odsouzeni k tomu, aby byli věčnými hříšníky. Takto jim musí být neustále připomínáno, aby přijali svou vinu, a jen možnost lítosti se zdá být jedinou oblastí svobody. Takto je příliš často během pamětních dní mladým lidem předávána negativní zpráva. Mají být osvobozeni od provinění svých otců tím, že jim bude připomínána hrůza, ovšem nikdo jim nevysvětluje, že každý člověk může svou vůlí nasměrovat historii jiným směrem. A to je důvod, proč je tematika Spravedlivých odsunuta na vedlejší pole, jelikož má převažovat mechanismus sebelítosti. Nikdo nechápe, že tímto způsobem je mladým lidem odebírán dobrý pocit z naděje a odpovědnosti. Naopak valorizace pozitivních morálních příkladů v temných časech lidské existence, daleko vzdálených od hledání výmluv pro nespravedlivé lidi, se tak stává stimulem k napodobování tváří v tvář výzvám dnešní doby: příběhy Spravedlivých pomáhají pochopit, že dopad historie nebyl zcela jasný, protože jednotliví lidé, stejně tak včera jako dnes, mohou vždycky něco změnit.
Ruský židovský spisovatel Vasilij Grossman, svědek největších masových zvěrstev dvacátého století – od hladomoru na Ukrajině po vyhlazování ruských židů a stalinské gulagy – v díle Život a osud napsal, že navzdory všem snahám se trýznitelům jakéhokoliv typu nepodařilo změnit lidskou přirozenost, protože vystupování, která definoval jako projevy „iracionální dobroty“, ukazují na nemožnost redukovat lidskou bytost před totalitními režimy. Tato tvrzení jsou o to víc překvapivá, když si uvědomíme, že spisovatel nejen že utrpěl ztrátou matky vinou nacistů, ale byl také objektem Stalinova vojenského tažení a jeho rukopisy byly zabaveny, protože vypovídaly o realitě v gulagu. Grossman žil dál ve světě, ve kterém zdánlivě chyběla jakákoliv naděje, i přesto však demonstroval lidskou sílu, protože si byl vědom toho, že i když existovala jen malá naděje, člověk měl sílu vstát z mrtvých a osvobodit se od zajetí lágrů a totalitarismu. Grossman byl paradoxně optimista, protože zastával názor, že genocidy, jichž byl svědkem, nebyly nepochopitelnými událostmi, ale byly dílem jistých lidí. To vyvolalo odpor ze strany lidí lepších. Ponaučení z Grossmana platí i v těchto dnech, kdy sledujeme události arabsko-islámského světa. Znovu převažuje katastrofický pohled na svět, jako kdyby bylo nevyhnutelné, že Islámský stát a vražedný fundamentalismus se může stát hrozbou, a nechápeme, že se mohou stát především obětí této integralistické vlny. Někteří jsou dokonce lhostejní a tvrdí, že problém se nás netýká.
To je důvod, proč jsme si dovolili věnovat třetí Evropský den Spravedlivých vyhledávání a valorizaci morálně odolných Arabů a muslimů, kteří stojí proti teroristické atmosféře. Ve Francii se hodně mluvilo o příběhu Ahmeda Merabeta, muslimského policisty, který se obětoval, aby bránil redakci Charlie Hebdo, a Lassana Bathily, zaměstnance obchodu s potravinami, který neváhal ukrýt uvnitř židy. Stejně tak existuje mnoho příběhů rezistence proti té nejkrutější trestné činnosti, ke které dochází mezi Libyí, Sýrií a Irákem.
.jpg)