Na semináři Gariwa, kam významně přispěli filosofové jako Salvatore Natoli, Sante Maletta, Francesca Nodari, spisovatelé jako Francesco Cataluccio, Shady Hamadi, Hafez Haidar, novináři jako Maria Serena Natale a Marina Gersony, představitelé židovských, arménských a muslimských obcí jako Giorgio Mortara, Pietro Kuciukian a Maryan Ismail, zástupci občanské a sociální společnosti jako Don Gino Rigoldi a Sergio Vicario, režiséři a divadelní herci jako Andrée Ruth Shammah a Massimiliano Speziani, se mluvilo o Spravedlivých našich dnů a byla cítit potřeba aktualizovat definici „Spravedlivých“, která výrazně vstoupila do veřejné debaty v souvislosti s připomínáním židovské a hebrejské genocidy.
Proč právě tato otázka, která není jen otázkou sémantickou?
Spravedliví lidé nejsou ani svatí, ani hrdinové, ale mají nějaké specifikum, které se projevuje různým způsobem. Zjevují se na scéně, když se někde objeví prázdné místo, jednají, když instituce nejenže se ukazují jako neschopné, ale dokonce se i dávají na nebezpečnou cestu; stavějí se proti proudu, když se směřování veřejného názoru nechává zmítat strachem, lhostejností, nebo se dokonce stává obětí ideologie nenávisti a nepřátel, se kterými je třeba bojovat.
Co je nutí k jednání a k tomu, aby na sebe brali odpovědnost za osud světa?
Neexistuje nějaké předurčení a ani jejich činy nejsou dány nějakým předcházejícím morálním přesvědčením. Osobnosti výjimečných kulturních a morálních kvalit, které se tak běžně chovají ve svém každodenním životě, totiž mohou v těch nejtemnějších okamžicích v dějinách lidstva chybět, anebo mohou s velkou vervou bojovat za náhlou změnu v chování společnosti.
Jejich jednání se nerodí z nějaké revoluční myšlenky nebo ze záměru změnit svět. Naopak, někdy si ani nejsou vědomi dosahu svého jednání. Jsou vedeni po spontánní cestě soucitu a jakéhosi instinktu dobra, který je nutí jednat tak, jak by si nikdy ve svém životě bývali nepředstavovali. Najednou nacházejí odvahu a sílu, kterou si pravděpodobně nikdy neuvědomovali. Až do včerejšího dne to byli normální lidé, kteří stejně tak jako všichni ostatní ze všeho nejdřív mysleli na svůj život a na vlastní komfort a kteří pro ostatní lidi nebo pro obecné dobro konali minimum. Najednou v nich propuklo něco zázračně lidského. Nepřejí si, aby kolem nich docházelo k bezpráví, a nehodlají se smířit s tím, že by mohl nastat proces politického, sociálního a lidského ničení.
Toto neočekávané odmítání provinění a odlidštění druhých se nerodí z představy o budoucnosti nebo nějakého ideologického nebo filosofického snu, ale jednoduše ze vztahu k realitě. Možná, že Spravedliví přemýšlejí takto: „Když se svět hroutí, neměl bych udělat něco, alespoň něco malého?“ – tak, jak psal Marcus Aurelius ve svých Vzpomínkách.
Ve fungujících demokraciích existují orgány, které mohou podporovat etické jednání, možnost volby a skvělé chování. A takto vypadá normální dobrý život ve vyspělé a moderní společnosti. Co se ale stane, když tyto orgány chybějí a nejenom že nechávají lidi ve své nejhlubší samotě, ale vytvářejí také vlny nesnášenlivosti a vzbuzují v lidských bytostech zavrženíhodný egoismus a strach? Lidé, kteří se s tím nejhorším nehodlají smířit, najednou cítí odpovědnost. Sami musejí přijít s novým etickým jednáním, protože z vrchu není nikdo schopný schůdnou cestu ukázat.
Zdá se, že Evropa, kterou jsme poznali po druhé světové válce, ztroskotává na všech frontách. Není schopná dát odpověď na politické a sociální krize, které sužují Afriku a Střední východ; staví se lhostejně k vyhlazování syrského národa, sevřeného v pekelném zajetí ze strany IS a Assada; není schopná vytvořit morální záchytný bod pro ty, kteří v arabských zemích poukazují na diktatury a fundamentalistické režimy. Naopak totální neadekvátnost evropských institucí ve vztahu k mezinárodním krizím, které se jí dotýkají, místo toho aby se stala podnětem k vyjasnění a přijetí globální odpovědnosti, stává se šancí k zavření dveří. Ve jménu zachování čistoty země střední Evropy od Rakouska po Polsko a Maďarsko spolu s politickými hnutími, která se těší stále většímu konsensu ve Francii, v Anglii a v souvislosti s prezidentskou volbou Trumpa i ve Spojených státech amerických, z boje proti přistěhovalectví učinili takřka etickou hodnotu. Jeví se to jako paradox, ale jestliže včera nacionalismy, zrozené na kontinentu mezi světovými válkami, považovaly za nepřátele lidstva Židy, dnes v Evropě mnozí považují za nové nepřátele, před kterými je třeba se bránit, právě lidi, kteří na planetě trpí nejvíce, kteří prchají před válkami a před suchem a globálními klimatickými změnami ve vlastních zemích.
Ti, kteří se prezentují jako ochránci Evropy od jakékoliv formy kontaminace, se nám snaží vysvětlit, že kdo nás žádá o pomoc, stává se nebezpečím pro naši existenci.
Pro tyto lidi se dokonce myšlenka federální a pevně spojené Evropy stává dědictvím minulosti, od kterého se musíme osvobodit. Stále zmatenějším občanům navrhují osobnosti jako Le Pen a Salvini zázračná řešení, spočívající v návratu k národním státům. Imigrační hrozba podle nich může být potlačena pouze válkou vyhlášenou soudržnosti a samotné myšlence Evropy, jak byla pojata velkými otci zakladateli. Svět se tedy obrací.
V tomto prázdném prostoru, kde se zdá, že chybí balustrády, o které by bylo možné se zachytit, jsou noví Spravedliví jen obtížně slyšitelní. Najít je můžeme na Lampeduse a na řeckém ostrově Lesbos, mezi těmi co zachraňují a přijímají migranty, stejně tak jako v Paříži, kde se k odvaze Lassana Bathily, který zachránil desítky Židů v košer supermarketu, přidal i hlas Antoine Leiriseho, novináře rozhlasové stanice France Bleu, který po smrti své manželky, zabité v Bataclanu, vyzval francouzský lid, aby nebyl nesnášenlivý.
Musíme zviditelnit všechny, kteří na několika frontách bojují za dialog a přijetí a proti fanatismu a dostat je z anonymity.
Jejich příklady jsou v těchto obtížných časech naší reálnou nadějí. Oni sami to nevědí, ale jak se již stalo v jiných historických momentech, mohou se sami stát mimořádným podnětem k napodobování.
Důrazně je musíme označit jako Spravedlivé našich dnů.
Mají v rukou osud celé Evropy.
Překlad z italského jazyka: Barbora Šupíková, Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.
