10. května 2012 Parlament ve Štrasburku schválil písemnou deklaraci, že 6. březen bude stanoven Evropským dnem Spravedlivých.
Koncept Spravedlnosti, který se zrodil ze zpracování pamětí Jad Vašemu pro vzpomínku na nežidovské občany, kteří zachraňovali Židy, se tak stává dědictvím veškerého lidstva.
Termín „Spravedlivý“ není omezen pouze na otázky holocaustu, ale stává se odkazem pro připomenutí všech, kteří se v době vyhlazování a totalitních režimů všemožně snažili bránit lidskou důstojnost.
Význam tohoto rozhodnutí se odráží v jednom ze základních kamenů evropské kultury: hodnoty člověka a jeho osobní odpovědnosti.
V Bibli se tvrdí, že „kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět“. Na tomto základě nachází izraelský parlament roku 1953 mnoho podobností s antickou stoickou filosofií. Označení, převzaté posléze Kantem, vyzývá lidi k tomu, aby s poklidem přijímali situace nezávisející na jejich vůli, jako je nemoc či smrt, ale aby byli zároveň neúprosní v obraně svého morálního charakteru. Toto představovalo velkou svobodu jedince, který, ačkoliv nemohl změnit ani svět, ani minulost, ani nemohl předvídat budoucnost, mohl vždycky a za všech okolností bránit vlastní důstojnost a osoby kolem sebe.
To je také princip vyjádřený Jad Vašemem – „spravedlivý“ je ten člověk, který sám riskuje dokonce i vlastní život, aby pomohl jinému pronásledovanému člověku. Odkazem je sám Sokrates, který je ochoten zemřít za obranu dobra a morální ctnosti, než aby zradil vlastní svědomí. Toto zdůraznil i sám Sallustius, neoplatónský filosof 4. století, který poukázal na to, že dobro přesahuje bytí, a z tohoto důvodu osvícené osoby bytím opovrhují ve prospěch dobra, když čelí nebezpečí, ve kterém se ocitá jejich vlast, milované osoby či vlastní čest.
A proč se člověk nechová „spravedlivě“ pouze v každodenním životě, ale i v obtížných situacích, v době diktátorských a totalitních režimů, kdy jsou pronásledováni Židé i jiní lidé?
Není to jen tak pro potěšení, které je pomíjivé, ale pro hledání hlubokého štěstí, jak uvedl Phitarchos, když citoval Diogena, kynického filosofa: „Poctivý člověk snad nevelebí každý den? Každý den je okázalou slavností, pokud jsme ctnostní.“
Pak samozřejmě ten, kdo brání ctnost, je schopný jít vstříc obtížným situacím, jako se stalo v případě Jana Patočky, filosofa a signatáře Charty 77 během období komunistického režimu v Praze. V historické výzvě národu Patočka napsal, že pro občany je slávou najít znovu chuť bránit pravdu tváří v tvář tupé moci, a zaplatil pak za morální odolnost vlastním životem - umírá na infarkt po těžkém policejním výslechu. Mnozí z těch, kteří zachraňovali Židy, jednali ve stejném duchu. Jejich motto bylo podobné, jako to Patočkovo: „Hodnoty, pro které stojí za to žít, jsou zároveň ty, pro které stojí za to trpět.“
Je patrné, že po této deklaraci Evropského parlamentu lze židovský odkaz ve vztahu ke Spravedlivým mimořádným způsobem spojit s nejvyššími hodnotami evropské kultury. Byla by skutečně škoda, kdyby tato možnost dialogu nebyla uchopena Jad Vašemem v okamžiku, kdy převažuje názor, že koncept spravedlnosti je omezen pouze na připomínání holocaustu.
Ale toto není to jediné, oč tu běží.
Hodnota konceptu je v období, kdy Evropa zažívá morální krizi, především politická. Dnes čelí ekonomickým problémům mnozí, kteří mají tendenci uzavřít se v nacionalismu. Pak nemá smysl, aby se tito lidé dále označovali jako Evropané. Připomínka „Spravedlivých“, kteří bojovali proti rasovým zákonům a zahájili tak proces pádu Berlínské zdi, zasloužili se o předcházení holocaustu nebo hájili pravdu a připomínali totalitní režimy, tak znamená předávání morálních příkladů, které jsou pilířem naší identity. Obliba demokracie a pluralismu, náklonnost k druhému člověku jakožto součásti nás samých, potěšení z toho, že můžeme bránit pravdu, aniž bychom kvůli tomu upadli v opovržení či uznání odpuštění jakožto důležité hodnoty v mezilidských vztazích tak nejsou jen abstraktní hodnoty, které oživují filosofickou debatu, ale staly se smyslem bytí těch, kteří věřili v budování Evropy. Jak řekl Sokrates, podle Xenofóna se etika nešíří slovy, ale prostřednictvím konkrétních příkladů. „Pokud chybí slova, ukážu prostřednictvím svých činů, co je to spravedlnost.“
V tomto tkví smysl připomínání dobra, vtěleného do příběhů Spravedlivých.
Vynést tyto paměti na světlo a učinit z nich předmět vyprávění znamená oživit a předat mladým generacím myšlenku jakési morální štafety, ve které se sami stávají protagonisty. V krizových momentech má větší hodnotu vlastní příklad než moralizující proslovy toho, kdo je na řadě a kdo si podmaňuje dav a navrhuje „gilotinu“ pro ty „zkažené“.
Spravedliví nenabízejí ani řešení, ani zákony, ale učí nové generace, že obrana před zlem se skrývá v návycích a ve schopnosti vlastního myšlení. Předávají toto poselství, protože byli schopni, tak jako Antigona, vzdorovat zákonům pro záchranu spravedlnosti.
Jak zefektivnit evropský den Spravedlivých po schvální Parlamentem ve Štrasburku?
Neexistují pravidla a rovněž nelze pomýšlet ani na nařízení shora, ani na evropskou instituci, která by prohlašovala Spravedlivé jako hodné uctívání, tak jako to po dobu půl století dělal Výbor Jad Vašemu. Na paměti musíme mít pestrost zkušeností.
Je úkolem každé země připomenout čas od času vlastní morální hodnoty, ať už jsou velké či malé. Důležité ovšem je - a to je známkou Evropy – aby si každá země všímala nejen vlastní historie, ale aby také připomínala osobnosti z jiných zemí s různými zkušenostmi. Spravedlivý je občanem světa, nemá jednu jedinou vlast. To je také důvod, proč by bylo dobré, aby se v zahradě Jad Vašem pamatovalo i na ty, kteří zachraňovali životy i v jiných genocidách, a aby v Paříži, Londýně nebo v Praze vznikaly zahrady v upomínku morálně příkladných osobností odporu proti fašismu, ale i těch, kteří se zavázali k obraně Arménů nebo těch, kteří trpěli pro svobodu v době komunismu. Spravedliví sjednocují lidstvo a dávají nám pocit, že jsme sami strůjci vlastního osudu. Učí nás radosti z vlastní moci.
.jpg)