„Voda vždy jiná proudí kolem těch, kteří se noří do řek," napsal velký filozof Hérakleitos. Chtěl zdůraznit, že naše identity se stále mění, tak jako vody, do nichž se noříme, jsou vždy jiné.
To je velkým problémem všech památek paměti, které chtějí připomínat zločiny a oběti minulosti.
Snažíme se zprostředkovat jejich připomínání ke vzdělávacím a preventivním účelům a pak si uvědomíme, že tohoto připomínání není nikdy dost, protože zlo se prezentuje vždy v jiné formě.
Je často iluzí si myslet, že poučení z minulosti může lidstvu automaticky pomoci orientovat se tváří v tvář nové fantazii zla.
Podívejme se například na Úmluvu OSN o prevenci genocidy schválenou v roce 1948. Je v ní zdůrazněna důležitost zabránit takovým akcím, při nichž chce někdo vyhladit národy, obyvatelstvo a etnické skupiny, ale nemluví se o tom, jak se chovat k těm, kdo působí vyhlazování ve jménu politické ideologie. Tak svět nepochopil stalinské gulagy a politicidu, která se odehrála v Kambodži a kde byl ve jménu politiky (jako nepřátelé lidu) zmasakrován jeden milion lidí.
Nebo se zamysleme nad tím, jak se náboženství v arabském a muslimském světě proměnilo v politický nástroj užívaný k podněcování zničení menšin, následovníků jiných náboženství, útlaku žen, masakrům v našich městech – k čemuž došlo v Paříži.
Ve jménu vražedného islámského fanatismu je znovu zpochybněna samotná myšlenka lidské plurality. Na jedné straně jsou teroristé, kteří by rádi, aby myšlenka jejich kalífátu převážila nejen na území Sýrie, Iráku a Libyi, ale aby se stala referenčním bodem i pro muslimy v Evropě. Na druhé straně existují v Evropě jiná xenofobní hnutí, která ve jménu zachování naší identity, chtějí mezi různými kulturami vytvořit bariéry a riskují, že tak nahrají právě teroristům.
Kdo by to kdy řekl, že budeme konfrontováni s fundamentalistickými vrahy, kteří se – na rozdíl od samotných nacistů a všech popíračů – veřejně chlubí trestnými činy, jichž se dopouštějí, a ospravedlňují je pýchou na jejich oběti?
Jelikož se rozhodli zemřít se svými oběťmi, mohou se před celou muslimskou komunitou prezentovat se svatozáří morální důstojnosti. Jejich zločin se stává legitimním, protože byli k dispozici k nejzazší oběti. Najdou ráj, v souladu s imámy, kteří je indoktrinují, protože k realizaci svého cíle se musí vědomě vzdát vlastní samotné existence.
Pak je tu ještě důležitý fakt, který činí umění paměti ještě složitějším. Politické zlo není nikdy démonické, jak napsala Hannah Arendt, ale přichází s kouzlem univerzálního dobra. Slibuje nebe na zemi prostřednictvím procesu očištění, které odstraní muže považované za škodlivé a znečišťují prostředí. To je to, co včera prohlašovali nacisté o Židech a dnes opakují džihádisté o nevěřících. To je důvodem, proč Němci nebyli schopni pochopit Hitlera, stejně jako se dnes arabský muslimský svět těžko distancuje od islámského integralismu. Iluze o mesiášství na zemi – nebo o ráji v nebi, který má být realizován prostřednictvím apokalypsy – zabraňuje lidstvu zachytit varovné příznaky zla.
Odsud pochází aporie všech monumentů „cest paměti“.
Ex-post se před šoa a proti nacistickému zlu cítíme na straně Židů a upřímně řečeno jsme překvapeni porážkou lidskosti v období vlády Hitlera a holocaustu; však v přítomnosti těžko chápeme zlo, které nás ohrožuje, a často, navzdory všem poučením z minulosti, nevíme, jak se orientovat, a volíme cestu lhostejnosti.
Odtud pochází myšlenka „cest paměti“ Gariwo.
Umístili jsme do centra výzkum a hodnocení Spravedlivých a jejich prostřednictvím chceme ukázat, že v každé epoše je záštitou proti zlu svědomí jednotlivce.
Je to jen umění samostatného myšlení. Umění klást sokratovské otázky našemu svědomí je jedinou možnou cestou pro naši spásu v měnících se vodách, které ústí do řeky naší existence.
Spravedlivý není ani světcem, ani hrdinou, ale jedincem, který byl schopen se ve své osamělosti distancovat od iluzí a kulturních trendů své doby a přijmout zodpovědnost. Ve skutečnosti dokázal v sobě vidět i ostatní, ne jen sám sebe, a podíval se na svět nejen pohledem svého ega, ale vzal v úvahu různé úhly pohledu. Byl schopen umístit své vědomí dovnitř lidské plurality, tříbit onu charakteristiku mínění, kterou Kant nazývá „rozšířená mentalita“.
Tedy to, co je důležité pro zkoumání paměti naší doby, není jen akce, kterou vynaložil s cílem zachránit člověka nebo se veřejně postavit proti zločinu proti lidskosti, ale i intimní pouť, kterou byl ochoten ve svém svědomí absolvovat, aby svůj čin navrhl odpovědnosti. Je třeba mluvit nejen o záslužných akcích, ale i o myšlenkách, které za nimi stály.
Ve skutečnosti je paměť užívána a stává se živou tehdy, když je z generace na generaci předáváno svědomí, protože tímto způsobem získává činnost univerzální hodnotu, která přesahuje v čase.
Jen tak možné pochopit, že morální cesta, kterou musel Spravedlivý pro záchranu Žida učinit, může být aktuální i dnes.
Jak je pak tedy možné započít tuto „cestu paměti“?
Vytvořením Zahrady Spravedlivých bychom chtěli dosáhnout dvou cílů.
Prvně bychom chtěli ohodnotit altruistická jednání a odpovědnosti jednotlivců tváří v tvář zlu. Za druhé, a to je důležitějším aspektem, jsme chtěli tato místa proměnit v místa, kde se vzdělává prostřednictvím myšlenek.
To je možné tehdy, když je mládež dotazována na minulost skrze současnost. To je důvodem, proč jsme v každé zahradě chtěli vysadit stromy pro Spravedlivé z historie spolu se stromy pro dnešní Spravedlivé.
Tak si mládež navykne porovnávat formy morálního odboje minulosti s problémy dneška. Dám vám báječný příklad. Mládež z Milána byla schopna pochopit hodnotu Spravedlivých holocaustu tehdy, když jsme je postavili před dnešní příběh se dvěma živými svědky genocidy ve Rwandě. Když Rwanďanka Jacqueline Mukansonera v divadle vyprávěla o záchraně své přítelkyně Jolandy Mukagasana, mladí byli nejenom pohnuti, ale pochopili, že stejné situace – známé z šoa – se mohou objevit i v naší době. Zde se zažehnul plamínek v jejich mechanismu odpovědnosti.
To je důvodem, proč jsme navrhli novou zahradu Spravedlivý Monte Stella s programem „cest paměti“ pro mladé a s agorou pro diskuse.
Zahrada Spravedlivý tak není jen monumentem připomenutí a uznání nejlepších osob lidstva, ale je i místem určeným k dialogu a diskusi mezi mladými lidmi.
Toto je ta funkce, které nerozuměly výbory, jež nás v Miláně napadly.
Chtěly by zahradu jako památník bez života a jako dekoraci Monte Stella, jako kdyby šlo o projekt milánské zeleně. My naopak chceme zahradu s duchem stoické filosofie a řecké Akademie, kde se vyučovala nejen historie a filozofie, ale také umění dialogu a myslet sami za sebe. Bez užívání mladými lidmi zahrada Spravedlivý nebude k ničemu. Pokud by zahrada byla koncipována pouze jako nové uspořádání stromů, živých plotů a květin, může se rovnou zavřít, jak ostatně chtějí někteří, kteří zůstávají lhostejnými k problémům naší doby.
Překlad z italského jazyka: Mgr. Miroslava Ludvíková, historička, Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.
