Jak je možné dojít ke splývání horizontů osob s odlišnými cestami, kulturami a náboženstvím? To je jedno z velkých témat, která předkládá Zygmunt Bauman ve své knize Hovory o Bohu a člověku, a také základní problém, který dnes musíme řešit, abychom dospěli k dialogu a ke sdílení hodnot týkajících se přílivu migrantů do Evropy – a se stále větší přítomností muslimů v Evropě. Velká témata jsou dvě. Prvním z nich je, že dialog se nemůže odehrávat v abstraktním prostoru zkoumáním odlišných tvrzení, jako by se jednalo o debatu na kulturních stránkách novin nebo v akademiích, aby se došlo k tomu, kdo má vlastně blíže k pravdě. Bylo by například směšné představit si muslimy, židy a křesťany, jak mají jedno společné náboženství. Každý z věřících bude dál přesvědčený o tom, že jeho víra je tou nejlepší.
Naopak pouze sdílením společné zkušenosti týkající se jasně daných úkolů nebo výzev politického a sociálního života, kde lidé mohou konfrontovat své odlišné pohledy, lze najít styčné body a přibližovat se ke společné jednotě.
Za druhé je důležité pracovat na překonávání mentálních bariér, které nám brání v pochopení odlišných kultur.
„Předsudky jednotlivce jsou mnohem víc dějinnou skutečností jeho bytí než jeho soudy“, tvrdí Hans-Georg Gadamer.
Takže je vždy nutné přijmout diskusi o nás samých před prověrkou, která pramení z naléhání našich partnerů v dialogu.
Martin Buber rozlišuje dva typy střetnutí a pro jejich pojmenování používá pojmy, které v němčině označují odlišné úhly této zkušenosti: Begegnungen, vedoucí k hledání společné cesty, na které má každý možnost poznat druhého člověka, a které je živým upřímným duchem porozumění, a dále Vergegnungen, což znamená, že na druhého je při setkání nahlíženo jakožto na soupeře a každý, jak se stává na Facebooku, chce pouze vnutit druhým svou pravdu. To se stává například v televizních show, kde nikdo nikdy názor nemění a nedává za pravdu svému protějšku.
O výborný příklad zdařeného splývání horizontů v oblasti oblíbeného tématu přijetí migrantů a otázky fundamentalistického terorismu se postaraly profesorky Carolina Vergerio a Patrizia Pomati ve Vercelli na všeobecně zaměřené střední škole B. Laniny.
Jak tedy dosáhnout překonání předsudků, které nás nutí vidět v muslimech vyznavače nepřátelské a nebezpečné víry, a tím zabraňovat tomu, aby se migranti muslimského vyznání cítili vinni za konání teroristických akcí? Jak vytvořit společnou frontu v boji proti terorismu, který pro muslimy není danou povinností a není brán jako záminka k uzavření se vůči přistěhovalcům? Paní učitelka měla mimořádný nápad. Nikoho v Itálii žádný takový dosud nenapadl.
Pozvala do Vercelli Lassanu Bathilyho, mladého Malijce, který při atentátech na pařížský košer supermarket zachránil židovské zákazníky, kteří se už měli stát obětí teroristického řádění, a vyzvala ho, aby svůj příběh vyprávěl středoškolským studentům a jejich rodičům a posléze i ve velkém sále baziliky Sant’Andrea muslimskému publiku a komunitě.
Příjezd Lassany tak všechny překvapil.
Žáci ho přijali, jako by k nim do školy zavítal známý zpěvák nebo nějaký fotbalový idol a věnovali mu strom v Zahradě spravedlivých ve škole. Svými telefony si s ním udělali desítky selfie, aby s pýchou mohly kamarádům ukazovat, že měli to štěstí strávit dopoledne s muslimským hrdinou z Paříže.
Rodiče studentů jakožto vřelé přivítání připravili na školním dvoře znamenitý kuskus.
Příslušníci třetích zemí, kteří se setkání zúčastnili, se se zaměstnancem pařížského supermarketu ztotožňovali.
„Chceme být hrdina tak jako ty“, hlásili mu během setkání. Publikum v sále na přítomné muslimy nahlíželo jinýma očima. Mohamed Hajiib prohlásil, že jeho organizace Partecipazione e spiritualità musulmana, uspořádá v následujících dnech setkání, aby na něm terorismus odsoudili, a všechny přítomné vyzvali k účasti.
Jak vysvětlit takový zázrak, že došlo ke sjednocení odlišných kulturních názorů mezi různými občany? Stačila jednoduchá a jasná Bathilyova slova.
„Děcka, když se mě lidi ptají na Islám, odpovídám, že Bůh je stejný pro všechna náboženství. Proč jsem zachránil židy? Nikdy neváhám, když mám pocit, že je třeba udělat správnou věc. V Paříži jsem měl štěstí, protože když jsem přijel z Mali a neměl jsem ani práci ani občanku, zastavil mě na ulici policista, který mě poslal do jedné organizace, která by mi mohla pomoci. Největší radost jsem zažil, když mi zavolal prezident Hollande a sdělil mi, že jsem získal francouzské státní občanství.“
Žáci z Vercelli takto pochopili, že Bathily, muslim z Mali, je jedním z nich.
Překlad z italštiny: Barbora Šupíková, Gariwo - Zahrada Spravedlivých, z.s.
